obrazek_hlavicka
Odkaz na hlavní stránku| Okres Domažlice| Okres Klatovy| Okres Tachov| Okres Plzeň-jih| Praha

Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


Postranní lišta

Prostor pro reklamu :-)










































svata_anna_tannaberk

Svatá Anna (Tannaberk/Tanaberk)

Farnost: Kdyně (farnost do roku 2005: Svatá Anna – Tannaberk)

Německá verze / Deutsche Version: zde / hier


31. 7. 2020

Farnost byla zřízena r. 1747, matriky jsou od r. 1741. Dřívější název farnosti byl Tannaberk, dodnes se používá sv. Anna na Tannaberku.


14. 11. 2021

Vznik poutního místa

Za večerního soumraku 25. 7. 1703 navštívil vrch František Pajer, kantor a varhaník z nedalekých Všerub. Byl stižen trudomyslností a duševními depresemi. Pojednou spatřil na tomto místě záhadnou záři, která jasným světlem zabarvila okolní krajinu. Kostelník se zázračně uzdravil a z vděčnosti nechal postavit malou dřevěnou kapli, ke které záhy začali docházet poutníci z okolí. Zprávy o zázracích se brzy rozšířily po celém okolí Čech i Bavorska. Mnoho dalších lidí prožilo zázrak uzdravení nebo bylo zachráněno před smrtí.
Sláva poutního místa rostla tak, že se z podnětu všerubského faráře J. Schübla roku 1712 začalo s výstavbou poutního kostela na Tanaberku. Stavbu kostela zadali klatovskému staviteli italského původu M. A. Gilmettimu. Kostel byl dokončen v roce 1717. Po smrti faráře Schübla zájem všerubské farnosti o poutní místo opadl a v roce 1740 předala chrám koutské vrchnosti.
Stadionové nechali u kostela vybudovat poutnický dům, který byl později změněn na hospodu, a ještě vystavěli faru. Tím se stal Tanaberk samostatnou farností se dvěma knězi a kostel svaté Anny se stal vyhledávaným poutním místem.

Kostel sv. Anny

Kostel sv. Anny je rotunda elipsovitého půdorysu vystavěná v letech 1712–1717 pod vedením italského stavitele Marka Ant. Gilmettiho, který působil i v Klatovech ve službách chudenického panstva. K elipse po celém obvodě přiléhá ambitový ochoz. Rotunda chrámu, vysoká 19 metrů, je zakončena atikou, na níž byly sochy světců (M. Immaculata, archanděl Gabriel a svatí Roch, Václav, Florián, Šebestián). Malby pocházejí z let 1725–1727. Atika nad lodí bývala osazena plastikami a vázami. Koutští hrabata Stadionové zde v roce 1747 nechali vystavět faru s nadací pro 2 kněze. Od roku 1816 zde fungovala i škola. V roce 1865 (podle jiných údajů 1863) kostel vyhořel, střecha lodi byla upravována v r. 1897.1).

Krypta a hřbitov

Tanaberským patronem byl hrabě Filip Stadion. Zemřel 17. září 1839 a dle své poslední vůle byl pohřben do hrobky před hlavním oltářem chrámu.


Oltář na Tanaberku, před oltářem je hrobka Stadionů – stav před rokem 1945.2)

Místo posledního odpočinku zde našli nejen Stadionové a kněží, kteří sloužili ve farnosti, ale i ostatní osadníci.
Náhrobek v kostele kněžský náhrobek Náhrobek před kostelem
Náhrobek v kostele a kněžský náhrobek před oltářem, 23. 7. 2021. Náhrobek před kostelem, 25. 7. 2021

Vně i uvnitř kostela bylo pohřbeno nejméně 50 obyvatel malé farnosti včetně majitelů panství Stadionů, panských úředníků a farářů.

Poutnický dům

,Poutnický dům byl vystavěn krátce po dokončení kostela v roce 1723. Po roce 1740, kdy Tanaberk získali Stadionové, byl přestavěn na hospodu, v níž se čepovalo pivo z vrchnostenského pivovaru v Koutě. Hospodský většinou zastával i místo kostelníka. Kolem poutního kostela stály v 19. století ještě další objekty, které postupně zanikly.


Vrchnostenský hostinec na konci 19. století.

V roce 1898 odkoupili od koutské vrchnosti (Stadionů) hospodu na Tanaberku členové domažlické pobočky Klubu českých turistů (KČT).
V roce 1902 byl objekt turisty přestavěn na turistickou ubytovnu, která obsahovala byt hospodského, šenkovnu, jídelnu a čtyři dvoulůžkové pokoje. Také tento objekt byl v 50. letech 20. století bezezbytku zbořen.

Kostel v 19. a na začátku 20. století

Poutní chrám byl v průběhu let poškozen nejen francouzskými vojáky, ale i přírodními živly. Několikrát do věže kostela zasáhl blesk. Po požáru v r. 1865 se změnila podoba poutního chrámu. Kostelní rotunda získala kopuli, která převyšovala výšku hlavní věže. Avšak pro velké zatížení obvodního zdiva chrámu byla roku 1897 sňata.


Pohled na sv. Annu ze Všerub. Fotografie kostela s kopulí, která byla na kostele v letech 1865-18973)


Pohlednice ze sv. Anny z roku 1910

Tanaberk Tanaberk
Tanaberk Tanaberk

Po roce 1945

Po válce kostel s farou a ubytovacím hostincem opět ožil a patřil mezi oblíbené výletní cíle kdyňských občanů. K hospodě přibyl i kulečník a z kašny před kostelem tekla voda svedená dřevěným potrubím ze samoty Hamlička.

Ničení kostela v 50. letech 20. století

V 50. letech se na tanaberské faře usídlili vojáci, kteří strážili státní hranice. Kostel byl používán jako stáj pro koně. Hlavní oltář a sochy později skončily jako topivo v mrazivém počasí. Kolem roku 1950 zmizela z tanaberského vrchu turistická ubytovna a později i fara kostela. Další velké škody napáchali vandalové.4)

Svatá Anna žaluje!

Článek z novin Nové Domažlicko, sobota 5. 5. 1969

Před dvěstěpadesáti léty, na počátku 18. století, postavili urození páni Stadionové na vršku zvaném Tanaberk kostel k poctě svaté Anny. „Vzácná barokní památka, elipsa s hlavní osou od západu k východu, vysoká eliptická rotunda, obklíčená kolem ambitovým ochozem. Na attice řada skulptur. Stavba M. A. Gilmettiho.„ Tolik vyjádření znalců, které ještě neoficiálně dodává, že stavba je unikátem v republice a snad i v celé střední Evropě. Jenže ten přítomný čas se k tomu, co na Tanaberku zbylo z kdysi pyšné stavby, už nějak nehodí. Spíš bývávala…

Ona to je historka poněkud složitější. Začalo to před patnácti lety. Tenkrát, snad v rámci atheistické vlny, vylámal někdo poprvé vchod do kostela, potom kostelní hrobky, otevřel rakve s mumifikovanými mrtvými hrabat Stadionů a mumie vytahal před kostel. Od té doby se podobné šprýmy stávaly s jistou periodičností skoro každý rok. Navíc se začalo ztrácet cenné vybavení a když už nebylo co ukrást na oltářích, přišly na řadu kostelní mříže, kůr a posléze – střešní trámy.

Současný stav Anny zvěčnil před třemi nedělemi objektiv fotografa Veřejné bezpečnosti. Od něj putoval seriál fotografií k předsedovi okresní komise cestovního ruchu, a ten jej ukázal nám. Těžko hledat slova, kterým by se dal vyjádřit první dojem z pohledu na těch několik obrázků. Ono se ale vyfotografovat dá leccos tak, aby vypadala hrůzostrašně i obyčejná oprýskaná omítka. A tak jsme si řekli, že se na místo rozjedeme osobně.

Byl to jeden z prvních letošních teplých dní. Redakční „stejšn“ zdatně šplhal po rozbahněné polní cestě a jeho „náklad“ – dva okresní kulturní inspektoři a jedna redaktorka, považoval cestu za mumiemi spíš než cokoliv jiného za příjemné vytržení z nudných služebních povinností. Dobrou náladu nezkazil ani umíněný motor, který uprostřed rozbahněné louky projevil snahu dál nejet, ani jeho vládce, který nás jednoduše poslal ven tlačit. K Anně jsme dojeli v dobré pohodě. Pesimistické předpovědi jednoho z inspektorů „jen počkejte, ony vás vtipy přejdou„, charakterizovali zbylí tří jako plané hecování, kterým je tento pán ostatně proslulý. Tentokrát ale měl pravdu. To, co nás po příjezdu na Tanaberk čekalo, by otřáslo i lidmi daleko otrlejšími. Pohled zvenčí nebyl tak tragický. Omlácená omítka, vyrážené železné mříže. Střechu vidět nebylo. Zato vchod do kostela, vloni čerstvě zazděný, se na nás šklebil černým otvorem s hromadou vylámaných cihel před ním. Vcházíme dovnitř bez ohledu na cedulku, která z kostelní zdi zdaleka upozorňuje na zákaz pohybovat se v okolí stavby. Přitloukl ji sám, vlastní rukou jeden z přítomných. Přítmí kostela nás vítá vlhkem, pachem plísně a konstatováním prvního průzkumníka, jednoho z kulturních inspektorů. „Tak s tímhle mi dejte pokoj, já jdu pryč.“ Svoje slovo také hned splnil. Hledáme, co ho tak vyvedlo z míry. Všude kolem cihly, zbytky dřeva, nad námi promáčená klenba a víc modrého nebe než střechy. Sedám si na zbytek jakési velikánské sochy. Stávaly nahoře na ochoze střechy čtyři sochy, čtyři vázy. Dnes z nich zbyly jedna socha a jedna váza.

Zbytek je dole v kostele. Samy nespadly, vítr je shodit nemohl. Museli to udělat lidé. Podle vyjádření redakčního řidiče, který prokázal mimořádnou chrabrost a dobrý požárnický výcvik a na zbytky střechy vyšplhal, alespoň dva silní chlapi. Jeden by si s těžkou sochou, navíc důkladně zabezpečenou, neporadil.

A teď tu vzácná umělecká práce leží v troskách. Na hlavě jedné ze vznešených postav sedí jakási redaktorka a nezmůže se navíc než na „inteligentní„ pane jo, tady to někdo zřídil. V té chvíli přichází zážitek nejotřesnější. Uprostřed kostela, naskládány do kruhu, leží cihly. Někdo si tady stavěl ohniště. Ze zbytků popela trčí kus kosti, lidské kosti. A kousek vedle leží nahý opálený trup mumie; její šaty jsou rozházené kolem rakve opřené o schody do kostelní krypty. Někdo si udělal ohýnek s lidským otopem. Ale kdo mohl být tak cynický, že na oheň přikládal místo dříví člověka, i když dávno, dávno mrtvého…

Obyvatelé z okolních vesnic si vyprávějí takovouhle pohádku: Bylo, nebylo. Stával kdysi na kopečku kostel, vznešený, nádherný. U kostela útulná fara a poutní hospoda. Jezdilo se sem na poutě, na výlety a všem bylo dobře. Potom se změnily časy, odešel farář i hospodský, kopec osiřel. A ještě později si kdosi přestavoval dům, jiný plot, ten střechu, další králíkárnu. A všichni potřebovali materiál. Napřed vzaly za své fara a hospoda. Potom došlo na kostel a na klenoty mumií. Ale to už Pánbůh nemohl snést. Poslal na hříšníky trest v podobě velikého větru. Hlavní viník při tom dostal cihlou do hlavy. Bylo, nebylo…

Tanaberská historie, vraťme se k úvodu tohoto povídání, se táhne už patnáct let. ONV v Domažlicích podnikal jen za poslední léta všechno možné a zdánlivě i nemožné pro to, aby nepochopitelnému a celkem zvrhlému vandalství zabránil. Případ několikrát vyšetřovala Veřejná bezpečnost. Marně. Viník nebo viníci se dodnes nenašli. Vloni Tanaberk navštívila hraběnka Stadionová, která žije v zahraničí. Prý ji z kostela málem odnesli mrtvou. Nedivím se.

A zbytky svaté Anny stojí dál na svém kopci a žalují. Žalují národ, který se chlubí nejdelšími a nejsilnějšími kulturními tradicemi ve střední Evropě. Ten národ, jehož kulturní statky, nápaditost a moudrost ducha mu získávají celosvětové uznání. A který je na druhé straně schopen tak barbarského vandalství, jako v případě Tanaberku. Tohle není mnoho povyku pro nic. A nejedná se vůbec jen o svatou Annu. Pivoň, trhanovský zámek, kaplička svaté Anny pod Vavřincem v Domažlicích a desítky dalších staveb jen v našem okrese by mohly vyprávět o své někdejší kráse i o tom, co z nich zbylo. A příslušné státní orgány by zas mohly vyčíslit jaké „zanedbatelné“ statisícové částky musí ročně uvolňovat na opravy těchto staveb. A to některé už zachránit nejdou a nezbývá, než je strhnout. Tanaberskou Svatou Annu se, alespoň jako dominantu kraje, snad podaří zachránit. Za pár set tisíc, které venkoncem půjdou z naší kapsy. Stát zaplatí to, co si jednotlivci před tím vzali. On na to přece má. I opálená mumie a další zbytky kdysi živých lidí rozházené po kryptě, se znovu na náklady státu uloží. A život poběží dál. Nic tak strašného se přece nestalo. Pro jeden žertík, tolik řečí…5)


V r. 1967 došlo ke zřícení části střechy i s atikou, při níž byly sochy zničeny. Záchranné práce organizoval nejprve P. Václav Kaňák a pak tehdejší kdyňský děkan a správce farnosti Tannaberk P. Josef Břicháček. Základní obnova kostela se uskutečnila v letech 1978–1979 (P. Bohumil Marouš). Generální opravy fasád interiérů a pokrytí střechy měděným plechem však proběhly až v letech 1992–1995 (P. Miroslav Kratochvíl) – z vlastních zdrojů farnosti a svépomocí. Korouhvička byla nahrazena zlaceným křížem a kostelní báň opět pozlacena. Vnější interiér byl opraven a nově obílen.
Po r. 1990 byly rovněž obnoveny slavné anenské poutě i s účastníky z Německa.


25. 2. 2023


31. 7. 2020

Křížek na místě školy Křížek v zimě, 12.1.2021 zbylá socha na atice
Křížek na místě školy a zbylá socha na atice.

11. 7. 2022
11. 7. 2022.

Vlastnictví

Vlastnické právo má Římskokatolická farnost Kdyně. Jedná se o nemovitou národní kulturní památku.

Katastrální území: Hájek u Všerub, výměra 2902 m2.6)

Do roku 2005 byla Svatá Anna vůbec nejmenší farností (zřejmě na celém světě), protože jediným farníkem byl její správce – kdyňský děkan.

Video sv. Anny z dronu – ZDE (© Bětka Kokaislová & Jan Martin)


Tannaberk 14. 7. 2006


Pohled z jižní strany. Vpravo fara, před ní zeď farní zahrady. Nedatováno (stav před 2. světovou válkou).


Kostel s původními sochami světců na atice a současné prázdné podstavce (31. 7. 2020).


kostel v původní podobě před požárem Tannaberk před 2. světovou válkou
Jediný zachovaný obrázek kostela v původní podobě před požárem a Tannaberk před 2. světovou válkou.

Tannaberk před 2. světovou válkou
Tannaberk před 2. světovou válkou, nedatováno.

Pouť v roce 2016

Pouť 2016

Pouť v roce 2017

V roce 2017 se slavilo výročí 300 let založení kostela sv. Anny


Obrázek k 300 letům založení poutního kostela sv. Anny na Tannaberku

Pouť 2017 fotky

Křížová cesta

V roce 2017, kdy se slavilo 300 let založení kostela sv. Anny, byla vytvořena ke kostelu křížová cesta.

křížová cesta

Křížová cesta 10. 3. 2024 (fotky)

Pouť v roce 2021


31. 7. 2021

Biskupská vizitace 4. 6. 2023

Tanaberk očima Ladislava Stehlíka – Země zamyšlená

Přímo proti kostelíku zvedl nad myslívským potokem svou kupoli se štíhlou věží poutní chrám svaté Anny na Tanaberku, nádherné dílo paumajstra Marka Antonia Gilmettiho, jež tu postavil na místě staré dřevěné kaple začátkem osmnáctého století. Hrabata Stadiónové nechali v něm zřídit svou rodinnou hrobku a stali se jeho patrony. Naše vzpomínka však marně vyhlíží mezi lípami poschoďovou faru se školou i poutnickou hospodu, neboť tato tři stavení představovala celou farnost pátera Václava Sládečka, zdejšího lokalisty v době Boženy Němcové.

Pod kdyňským kostelem je pěkná zahrada,
tam se má Marjánka procházívá ráda.

Jen echo starodávné idyly mi vyvolávají verše tohoto zapadlého básníka, jejichž intonace okamžitě připomene čistý pramínek lidové písně. Božena Němcová marně orodovala u Karla Havlíčka, aby se přimluvil u pátera Štulce za vydání Sládečkových kázání. Nešlo mu věru o hříšný mamon. Za honorář chtěl opravit kostelík svého patrona na Brůdku, který všerubští Němci nechali zpustnout až hrůza.

Nevíme, byla-li Cecílie Cecingerová múzou těchto veršů, ale o světské blaho velebného pána se starala s pečlivostí biblické Marty. Když přišla z Všerub paní komisarka nebo přijel kočárem pan děkan z Domažlic, rozložila na stůl farní jídelny ten nejsvátečnější porcelán, který měla ve svém cinkostnu. Pan učitel Sídek, hostinský a kostelník v jedné osobě tvořili u společného stolu celou mužskou obec této nejmenší kolatury v celém křesťanském světě.

Jen otlučené zdi a zející prázdná jáma na místě stadionské hrobky přivítají dnes poutníka pod vznosnou klenbou, jejíž cihly prorazily svržené kamenné sochy světců. Ne, nelze pochopit tuto vandalskou katastrofu krásy a není čím vysvětlit oplzlé kresby na chrámových zdech! Palčivé kopřivy se prodírají ze spár kamení, které se rozvalilo z bývalého zdiva fary, školy i hostinného domu. Mohutné košaté lípy stydlivě zakrývají stínem svého listoví toto truchlivé torzo, určené už jenom milosrdnému krumpáči, aby dokonal dílo zkázy a odklidil je před zraky příchozích.7)

Naštěstí dílo zkázy dokonáno nebylo a z poválečného truchlivého torza povstal kostel sv. Anny na Tanaberku opět k nevšední kráse. 




Zobrazeno: 291 x

1)
KDČB a Svaz turistiky ČSTV, 1977
3)
Převzato z: HBLFW
4)
Informační centrum Kdyně, z letáku převzaty i perokresby
5)
Nové Domažlicko, roč. II, č. 17, sobota 5. 5. 1969
6)
Údaje z: Katastrální úřad pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Domažlice, platnost k 28.07.2010 12:27:30
svata_anna_tannaberk.txt · Poslední úprava: 21. 04. 2024 (13:34) autor: 193.165.236.235