¹⁾

✵ 19.3. 1921 (Písek) – ✟ 4.10.1985 (64 let) (Charitní domov Moravec).

Když mu byly tři roky, jeho otec zemřel a zůstal sám se svou maminkou.

Vystudoval gymnázium v Písku a bohoslovecký seminář v Českých Budějovicích. Na Písek vždy rád vzpomínal a i v Charitním domově v Moravci, kde trávil poslední chvíle života, říkal, že jeho nejoblíbenější písnička byla Když jsem já šel tou Putimskou branou…
V květnu 1945 byl vysvěcen na kněze. V létě roku 1945 se stal kaplanem v Blovicích (Kadov, Seč). Zde prožil dva roky, zapojil se aktivně do práce ve skautském hnutí, vychovával mládež k lásce a úctě k přírodě a k druhým lidem, stejně jako k lásce k Bohu.²⁾

Sejde-li se kněz a skaut v jedné osobě, vznikne osobnost spíše nadstandardní než obvyklá. V každé případě osobnost zajímavá a neobyčejná. Vlastně ony ty dvě profese nemají k sobě ani tak daleko. Vždyť i ve skautském kodexu je sloužit vlasti a Bohu.

Z Blovic P. Bohumil Marouš přišel do Hartmanic (v létě roku 1947) a hned se ujal svého kněžského úřadu a správce hartmanické farnosti, která byla do té doby neobsazená a měla velkou spádovou oblast.

To byla ovšem jen část jeho pracovního nasazení. Jako společensky orientovaný člověk se brzy zapojil i do kulturního a společenského života obce. Hrál výborně na klavír a své umění uplatňoval za scénou při divadelních představeních místního ochotnického spolku, čímž obohacoval jednotlivá představení o scénickou hudbu. S jednotlivými členy nacvičoval také písňová a sborová vystoupení.

Pro nás tehdejší skauty byla ale nejatraktivnější jeho role vedoucího junáckého oddílu, které se ujal ihned po odchodu předchozího vedoucího. Dovednost a přitažlivost jeho práce, s jakou tuto funkci vykonával, si nezadala s dovedností kteréhokoliv profesionálního skautského vedoucího. Ať už šlo v zimě o odlévání zvířecích stop, chůzi podle kompasu, klubovní hry nebo další skautské aktivity.

Skauti uklízeli obec, pomáhali při žních, odlévali stopy, v zimě zhotovovali krmítka pro ptáky a po vzoru Rychlých šípů sypali v zimě chodníky. Prostě takové ty věci, které skauti odjakživa dělávají. Špalír skautů nesměl chybět při žádné oslavě státního svátku nebo výročí.

Dosud mám v paměti usměvavou tvář P. Bohumila Marouše a nezbytnou lulku, která byla většinu času vyhaslá.

Jeho vůdcování ale nemělo bohužel dlouhého trvání, neboť přišel únor 1948 a na konci roku byl Junák-Skaut zakázán a mnozí jeho představitelé zatýkáni a perzekuováni. Podobný osud stihl i P. Marouše. Jako kněz a skaut vlastenec začal pomáhat lidem, kteří nechtěli žít v nesvobodě, v přechodu přes hranice. To se mu stalo osudným.
Protože měl známé mezi skauty v Sušici, i jinde, zapojil se po komunistickém puči do ilegálního hnutí a začal pomáhat s převáděním lidí do Německa. Povedlo se mu pomoci s útěkem několika desítek osob, jenže pak spadla klec. V září roku 1949 byl Bohumil Marouš zatčen a později odsouzen za velezradu, na 18 let těžkého žaláře, zostřeného čtvrtletně jednou tvrdým ložem (spaní na betonové podlaze…). Dále mu soud uložil pokutu 15 000 Kčs, propadnutí majetku a ztrátu občanských práv na 10 let. Prožil řadu let v komunistických lágrech, z nichž nejhorší byly uranové doly – vězení si odbyl na Mírově, v Leopoldově, Valdicích a v Jáchymově.
Po propuštění na amnestii v roce 1960 pracoval jako dělník u Pozemních staveb, ale v září 1961 byl znovu odsouzen, tentokrát na tři roky, za poslech rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Po propuštění pracoval opět jako pomocný dělník. V roce 1968 získal státní souhlas a mohl se opět vrátit ke svému kněžskému povolání. Od od 15. 5. 1968 působil ve farnosti Dolní Lukavice a od 1. 5. 1974 do 31. 8. 1984 jako děkan ve Kdyni a okolních farnostech (Svatá Anna-Tannaberk a Hyršov). Občanské aktivity se snažil projevovat členstvím v Československé straně lidové. Dlouholeté vězení spojené s mučením se na zdraví P. Bohumila Marouše hodně podepsalo. V posledku téměř neviděl a v roce 1984 odešel do Charitního domova Moravec na Českomoravské vrchovině, kde přibližně po roce zemřel. Pohřben byl v Písku-Semicích.

_{Hrob P. Bohumila Marouše, 18. 8. 2015}

Životní příběh P. Bohumila Marouše představuje typický osud ušlechtilého kněze-skauta té doby. A také uvědomělého Čecha a vlastence. Život, který byl v mnoha ohledech podobný dalším osudům těch, kteří se nesklonili před komunistickou zvůlí a rozhodli se jí čelit i za cenu ztráty osobní svobody a mnoha strádání. 

Zobrazeno: 54 x