P. Vladislav Sysel – deutsche Version

Msgre. Vladislav Sysel se narodil 30. dubna 1922 v Libkově, zemřel 5. prosince 2019 v klatovské nemocnici ve věku 97 let.

Středoškolská studia na gymnáziu zakončil maturitou v roce 1942 v Domažlicích. Pak vstoupil do kněžského semináře, který byl ve válečných letech v Dolních Břežanech. Ze semináře byl v rámci nuceného nasazení odvolán k práci do Německa, kde pracoval jako výhybkář na berlínském nádraží. V roce 1944 se vrátil domů, po skončení války dokončil bohoslovecká studia a kněžské svěcení přijal 29. června 1949 v kostele sv. Vojtěcha v Praze Dejvicích z rukou světícího biskupa pražského Mons. Antonína Eltschknera.

Po krátkém působení v Kralovicích (od srpna 1949) byl zatčen (v říjnu 1949). V dubnu 1950 byl komunistickým režimem odsouzen na 12 let za velezradu a uvězněn na Mírově. Z vězení byl propuštěn v roce 1960 na amnestii. Kněžskou službu nemohl vykonávat (byl zaměstnaný v Státním statku Domažlice, v kdyňských strojírnách Elitex). Ještě před listopadem 1989 získal státní souhlas a stal se administrátorem farností v Bezděkově, Poleni, Chudenicích a Dlažově. V letech 1994 až 2002 působil jako vikář klatovského vikariátu, pak sloužil jako výpomocný duchovní.

V roce 1998 byl jmenovaný papežem Janem Pavlem II. za své životní zásluhy monsignorem.

8.6.2015

Kdyně – „Nikdy bych nevěřil, že se dožiji tak vysokého věku. Už tady dlouho nebudu, ale nemohu nařizovat Pánu Bohu jak to má zařídit,„ říká 93letý Mons. Vladislav Sysel - rodák z Libkova, který dnes spokojeně žije v Domu seniorů ve Kdyni.

MONS. VLADISLAV SYSEL ukazuje fotografii z natáčení filmu v Postřekově, kterého se také zúčastnil.

Kněz, který mohl své kněžské povolání začít vykonávat až v důchodovém věku, který strávil jedenáct let v komunistickém kriminálu a svým rodičům, kteří zemřeli v době jeho věznění, se mohl poklonit už jen u hrobu na loučimském hřbitově, na svět nezanevřel.

Ve svém pokoji, jehož stěny zdobí rodinné fotografie, ale například i snímky z natáčení filmu, kterého se osobně zúčastnil, nás Vladislav Sysel velmi vřele přijal a hned se dal do vyprávění.

Po vysvěcení v roce 1949 mně dali komunisti horko těžko souhlas, abych dělal kaplana v Kralovicích u Plzně, kde byl farářem můj bratranec, který vystudoval v Římě. Bratranec se protivil nastolenému komunistickému režimu, a tak si pro něj jedno odpoledne přišli plzeňští estébáci. On naštěstí nebyl doma. Čekali na něj celou noc, ale marně. Mně se povedlo poslat mu tajný vzkaz, aby se domů nevracel. Asi za půldruhého měsíce se bratranci povedlo najít lidi, kteří ho tajně převedli přes hranice do Německa. Po čase jsem od skupiny převaděčů dostal od bratrance vzkaz, abych mu poslal koledy, že chtějí v Německu udělat pro děti uprchlíků Vánoce. Kromě koled jsem mu poslal i nějaké peníze. Bohužel skupinu pochytali a oni prozradili i mě. Tak jsem se v roce 1950 dostal do komunistického kriminálu, kde jsem strávil deset let. Bylo to tam hodně těžké. Nikomu bych to nepřál a už bych to nechtěl zažít znovu.

Vážený Otče biskupe, milí spolubratři! Chtěl bych ve svém příspěvku vylíčit několik zážitků a příběhů z mého deseti a půl ročního věznění. Duchovní závěr a výzva k vděčnosti a věrnosti Pánu dějin zazní krátce na konci mého uvažování. Delší vyprávění bude výmluvnou ilustrací k mým závěrečným větám.
Zatčen jsem byl na podzim 1949 tři měsíce po vysvěcení v Kralovicích na poslední neděli měsíce října, kdy se tehdy slavil svátek Ježíše Krista Krále. Den zatčení a sobota před tím, kdy jsem měl v kostele církevní svatbu, byly samy o sobě velmi dramatické a zasloužily by si delšího vylíčení. Byla to doba, kdy komunistická strana už jasně rozhodla o likvidaci církve a na kněze a církevní instituce se konaly přímo honičky a útoky. V té době se schvaloval nový církevní zákon, zákon na ochranu republiky (zák. 231), mnoho kněží bylo souzeno za čtení pastýřských listů, byly přepadeny kláštery v dubnu 1950, konaly se monstrprocesy s představenými řádů, biskupy a kanovníky, v téže době byly zrušeny diecézní semináře a mladí kněží byli povoláni do PTP na vojnu. Nebál bych se to všechno nazvat genocidou církve, ačkoliv to tak ještě nikdo nepojmenoval. Strana a vláda se ani nesnažila něco tajit, ale vytvářela neskrývaně atmosféru hrůzy a strachu.
Na policejní výslechy jsem byl převezen na StB do Plzně. Před Vánocemi 1949 následovalo další stěhování do soudní vazby v Praze na Pankráci. Souzen jsem byl 25. dubna 1950 před státním soudem v Praze. Rozsudek zněl na 12 let za velezradu s dodatkovými tresty zabavení majetku, pokuty a ztráty občanských práv na 10 let.
Po odsouzení jsem zůstal na Pankráci do svátku Nanebevstoupení Páně 18. května 1950, kdy nás převezli tehdy ještě vlakem v uzavřeném kupé dva příslušníci SNB na Mírov (P. Tomiga z Litvínova, P. Jan Kusý, já a jeden bohoslovec premonstrátského řádu).
Na Mírov jsme přijeli k večeru do takzvané vládní izolace, kde v té době byly všechny cely obsazeny. Museli tedy pro nás, nově příchozí, jednu celu vyklidit. Z cely vyšel P. Ludín, který si tam odpykával na tvrdém loži zpřísnění trestu.
Ve vládní izolaci byli drženi členové protektorátní vlády Rudolf Beran, předseda protektorátní vlády Krejčí, generál Syrový, důstojníci, biskupové — Hopko a Zela, převor znojemských dominikánů P. Jakub Zemek, P. Fajstl a později členové skupiny Milady Horákové, kteří nebyli popraveni.
Tato izolace trvala necelé dva roky do doby, kdy největší prominenti byli přemístěni do pevnosti Leopoldov na Slovensku.
Na Mírově naplánovali zřízení tzv. kněžského oddělení. V roce 1952 přibylo na Mírov 70 až 80 slovenských kněží z vězení v Ilavě.
Komunisté měli velké cíle. Chtěli, aby jejich protivníci neopouštěli vězení takoví, jako když do něho vcházeli, oni je chtěli převychovat. Zjišťovali ale, že ve vězeních, kde byli kněží společně s laiky, se šířila ideologická nákaza. Kněží setrvávali v ideologickém odporu a vězni se s nimi velmi sbližovali. Dostávali od nich náboženské poučení, cítili v nich mravní oporu, společně se modlili a přijímali, jak to jen trochu šlo, svátosti. To se moderním převychovatelům nelíbilo a vedlo je k tomu, že zřizovali ve všech věznicích kněžské izolace s cílem znemožnit tuto náboženskou zkázu. Po zrušení vládní izolace vznikla na Mírově na šestém a desátém oddělení kněžská izolace. Pravidelně a dlouhodobě čítala kolem 100 kněží, ale několik let po nárazovém příchodu slovenských kněží až do odchodu několik desítek kněží do Jáchymova nás bylo něco přes 200.
Velikou touhou všech byla možnost sloužit tajně mši svatou. Breviáře nebyly povoleny, vězeňské kostely byly změněny na sklady nebo dílny. Pokud se textů týká, posloužila zpaměti znalost mariánského votivního textu nebo ze mše za zemřelé.
Obstarat hostie nebyl velký problém, pomohli s nimi vězni z pekárny. Tehdy existovala na Mírově vězeňská pekárna, která pekla chléb i pro rodiny tamních dozorců. Horší to bylo s vínem. Začalo to s napučením hrozinek ve vodě, později se šťáva vymačkala a v nějaké lahvi nechala kvasit. Podle slavného moralisty Noldína už začátek vinného kvašení činí z vymačkané šťávy z hrozinek materiam validam (platnou látku) ke sloužení mše sv.
Zpočátku měli kněží možnost tu a tam, hlavně o Vánocích dostat z domova balíček. Příbuzní už byli v dopisech nebo z návštěv o potřebě hrozinek informováni. Přibalovali tedy do povolených balíků sáčky s hrozinkami a výroba vína fungovala tímto způsobem. Ne však na dlouho. Bachaři to zjistili a následoval zákaz posílání hrozinek kněžím na kněžskou izolaci. Když někdo neposlechl, nebyly hrozinky vydány, ale zabaveny. A tak se hledala náhradní možnost.
Tou novou možností byli laici na ostatních odděleních. Ti byli také informováni a hrozinky, které jim posílali příbuzní z domova, byli předávány kněžím.
Vězeňský politruk měl však nasazeny fízly, kteří mu donášeli a nakonec se prozradila i tato cesta. Ve věznicích a tedy i na Mírově byla prodejna (kantýna), kde si jednou za týden mohli vězni za vydělané táborové peníze (podobné tuzexovým bonům) kupovat různé věci na přilepšení.
Na podzim byla k mání rajčata a někdy také hrozny vína. Ty si kněží nakupovali povinně, ale nesměli je jíst, ale předávali spoluvězni Ondreji Mihálovi. Ten je vytlačil do lahví, nechat vykvasit a pak poschovával pod podlahu nebo do koster různých strojů a po sobotách rozděloval zájemcům do ampulek od aspirinu. Jedna ampulka musela vystačit na celý týden. Jak vidíte, bylo to všechno komplikované a tajné, ale fungovalo to.
V souvislosti s vínem bych vám však chtěl povědět o jedné zvláštní příhodě. Hlavním jejím aktérem byl zmíněný bratr lazarista Ondrej Mihál z východního Slovenska. Byl to po P. Davídkovi nejstatečnější člověk, jakého jsem ve vězení poznal. Měl příbuzné ve Spojených státech a jeho rodina jim tam poslala jeho adresu do mírovské věznice. Když vznikaly venku politicky napjaté situace, bylo zvykem vytvářet ještě nové izolace z vězňů, kteří se vedení nelíbili a zdáli nebezpeční. Tehdy se konalo zasedání velké čtyřky (USA, Francie, Anglie a SSSR) o důležitých záležitostech světové politiky v Ženevě, a to byla příležitost k zavedení izolace na izolaci (izolace na druhou). Ocitlo se nás tam kolem dvaceti muklů na zvláštní cele desátého oddělení.
Mezi osazenstvem nechyběl ani Ondrej Mihál. Tito vězni nesměli pracovat na společné dílně s ostatními, jídlo jim přinášeli až před celu jiní vězni, vycházky na dvoře byly také jen pro samotnou izolovanou celu. Jednou v sobotu odpoledne, když byl ve věznici víceméně klid, otevře najednou bachař dveře a volá vězně Mihála, aby šel s ním, že mu předá došlý balík.
Byli jsme zvědaví a napjatí s jakou se vrátí. Tehdy byl mezi námi jediný laik a sice náměstek ministra vnitra, žid, Müller, který si dal po válce počeštit své jméno na Milen. Byl z vedlejšího procesu se Slánským. Když se Mihál po chvíli vrátil s rozbalenou krabicí v náručí, dozvěděli jsme se překvapeně, že tento balík přišel z Ameriky. Když bachař přeřezal špagát a sňal noviny, jimiž byl obsah zakryt, nakoukl do zmačkaných novin a ještě více je pomačkal a hodil energicky pod stůl. Ale vězeň Mihál si stačil přečíst přes jeho rameno velký nápis: „Církev v ČSR pronásledována na všech frontách.“
V balíku byly různé dobroty, cukr, sušené ovoce, konzervy a podobně. Jako první prohlížel bachař krabičku pomalovanou krásnými modrými kalifornskými švestkami. Byly sušené. A takových modře pomalovaných krabiček bylo v balíčku ještě víc. Dozorce podle obrázku si myslel, že obsah je ve všech stejný už je nekontroloval, dal krabičky stranou a pokračoval v další prohlídce balíku.
Když se Mihál vrátil na celu a sdělil nám, že si nese balík z Ameriky, byla naše zvědavost tím větší. Když otevřel druhou modře zdobenou krabičku, s velkým údivem nám všem ukazoval, že nejsou uvnitř sušené kalifornské švestky, ale krásné velké kalifornské hrozinky.
Nevycházeli jsme z údivu. Zvlášť, když jsme si uvědomovali, že balík nepřišel z tuzemska, ale až z daleké Ameriky, ne s normálními hrozinkami, ale s krásnými hrozinkami ze slunné Kalifornie a ne do normální věznice, ale na izolovanou celu izolovaného oddělení, byl náš údiv neuvěřitelný. Nezdá se vám to jako zázrak? Mně ano. A i všem, kteří znali tehdejší poměry. Mezi námi byl P. Vašíček SJ, jezuita, farář z Velehradu, který nás všechny kněze stále nabádal k úctě svatého Josefa, ochránce Církve a abychom jednou týdně sloužili mši sv. za jeho pomoc a ochranu.
Milí bratři, Evropa prožila v minulém století nejkrutější etapu svých dějin, když se zmocnili vlády zločinci Hitler, Stalin a Brežněv a jim podobní. Považovali se za mocné a budovali pyšně své říše. Hitler na tisíc let, ale pro Stalina a Brežněva to bylo málo. Ti toužili po říši na věčné časy a nikdy jinak! Jen si vzpomeňte na plakáty podél silnic. Vyvraždili miliony Evropanů a pod jejich diktaturami trpělo mnoho národů. Ničili zpupně náboženství a Církev. Jejich moc se zdála nezničitelná a jejich pýcha nebetyčná.
Nevěděli však, že o takových lidech vyslovila Panna Maria jiné proroctví ve svém slavném Magnificat, když velebí Hospodina, který je mocný a jeho jméno je svaté, který zasáhne svým ramenem a rozptýlí ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně, sesazuje mocné z trůnu a povyšuje ponížené, hladové sytí dobrými věcmi a bohaté propouští s prázdnou.
A tak se také stalo. Jejich říše se zhroutily bez jediného výstřelu z připravených zbraní takřka přes noc jako domky z karet. A ti pyšní byli propuštění s prázdnou a my ponížení jsme dostali svobodu.
Byli jsme jako ve snách, na rtech nám kypěl veselý smích, jásotem oplýval jazyk. Tehdy šla v národech jedna řeč: Pán pro ně učinil divy. (Žalm 126)
Bratři, nebojme se, zázraky se dějí i dnes, Pán dějin (ten pojem se mi velmi líbí) působí stále a je věrný, ujímá se svých služebníků, pamatuje na své milosrdenství, jak slíbil našim předkům Abrahámovi a jeho potomkům na věky.
Sláva Otci i Synu i Duchu svatému jako byla na počátku i nyní, i vždycky a na věky věků. Amen.¹⁾

V roce 1960 byl Vladislav Sysel z Mírova propuštěn na amnestii a jeho první kroky vedly k hrobu rodičů.
Otec zemřel v roce 1956. Nepovolili mi jít mu na pohřeb, protože prý nejevím známky nápravy. Potom onemocněla maminka rakovinou, byla operovaná a ještě mě stačila ve vězení navštívit. Devět měsíců před mým propuštěním zemřela.

Kněžské povolání vykonávat stále nesměl.
Po propuštění z vězení mě nasadili na Státní statek do Kouta na Šumavě. Dělal jsem tam kočího. Pracoval jsem od rána do večera, abych prý neměl roupy a čas na studium. Jednou jsem spadl z řezačky a poranil si koleno a rameno a už jsem nemohl vykonávat těžkou práci na statku. Byl jsem uvolněn a šel pracovat do kdyňských strojíren. Tam jsem byl 17 let.

Ve snaze získat povolení dělat kněze nepolevoval. Stále mi to zamítali s tím, že nejevím známky polepšení. Souhlas jsem dostal až v roce 1989.
Nastoupil na farnosti Chudenice, Bezděkov, Poleň a Dlažov. Přestože mu bylo již 67 let, hned po pádu komunistického režimu se pustil do mnoha aktivit. Jednou z nich je obnovení tradice pouti k Panně Marii Loučimské do Neukirchen beim Heiligen Blut v Bavorsku.

S úsměvem vzpomíná Vladislav Sysel na natáčení filmu o záchraně židovské dívenky v Postřekově.

Bylo to před sedmnácti lety. Přišel za mnou tehdy televizí redaktor s tím, že má udělat film o záchranně židovské dívenky. Chtěl udělat záběr mše o pouti v Postřekově, ale prý nemá kněze a jestli bych prý do toho nešel já. Namítl jsem, ať řekne faráři v Klenčí. Odpověděl mi, že ten prý je moc vzteklý, a když nebude po jeho, sekne mu s tím. Nakonec jsem souhlasil a vybaven starším rouchem a brýlemi jsem se účastnil natáčení. Když jsme jediný záběr opakovali asi potřetí, pochopil jsem, proč se obávali klenečského faráře,“ vzpomíná s úsměvem Vladislav Sysel a v ruce drží obrázek, který dostal na památku. „Mohl jsem si vybrat z několika fotografií. Mně se však nejvíc líbila ta, kde je hodně dětí a žen v krojích. Dodnes mi připomíná rozkvetlou louku.„

Autor: Helena Bauerová²⁾

Nejstarší kněz plzeňské diecéze, Mons. Vladislav Sysel, oslavil v neděli 30. dubna 2017 95. narozeniny, ke kterým mu ve Kdyni gratuloval i otec biskup Tomáš Holub.

Mons. Vladislav Sysel, který působil ve farnostech na Klatovsku a Domažlicku a závěr svého pozemského života prožil ve Kdyni, zemřel v klatovské nemocnici ve čtvrtek 5. prosince ve věku nedožitých 98 let.
Pohřební mše svatá se konala ve čtvrtek 12. prosince ve 13 hodin v kostele Narození Panny Marie v Loučimi a na místním hřbitově byl také otec Vladislav podle svého přání pochován.³⁾
Pohřbu monsignora Vladislava Sysla v Loučimi se zúčastnilo dvacet sedm kněží.
Politický vězeň, dělník, vikář klatovský, farář chudenický, bězděkovský, dlažovský a osobní děkan – tolik strohé údaje o člověku, který celý svůj dlouhý život zasvětil službě Bohu i lidem a jenom pět měsíců chybělo, aby se dožil 98 let.
Mši svatou celebroval biskup plzeňské diecéze Tomáš Holub. Přítomní kněží, členové rodiny, ale i ostatní příchozí zcela zaplnili prostory kostela. Ve svém kázání biskup mimo jiné řekl: „Někdy na konci třicátých let minulého století otevíralo se a zrálo kněžské poslání otce Vladislava. Tohle byl jeho kostel, tohle je kostel, do kterého chodil, kde ministroval a kde ho asi také Hospodin pozval ke kněžské cestě. Tohle je také kostel, kde poprvé stanul jako kněz a kde děkoval, že ho Pánbůh pozval na tu úžasnou cestu kněžství. Tady si asi ve 49. roce nepředstavoval, jaké to bude, když komunisté převzali vládu v naší zemi, vládu, která neznamenala spravování v dobrém, ale ničení a útlak všeho toho, co znamenalo krásu života. Ale taky si asi neuměl představit, když začal působit v Kralovicích jako kaplan, že přijde doba, která bude trvat dlouhé čtyři desítky let, ve kterých všechno to, co se učil v seminářích a co pravděpodobně taky zaznělo při jeho svěcení, jako výsada být dobrým knězem, že vlastně bude vypadat úplně jinak. A že on oficiálně oblékne své kněžské roucho až v době, když už dávno překročí 60 let svého života.“
Celý obřad se nesl v duchu úcty k tomuto vzácnému člověku, pochován byl do hrobu na východní straně kostela vlevo od vchodu do zákristie vedle ostatních kněží působících v Loučimi.⁴⁾



Zobrazeno: 120 x