Farnost: Koloveč (farnost do roku 2005: Koloveč)

Německý název: Kollautschen.

Koloveč, původně trhová osada je starého původu. Byla založena patrně při kolonizaci zdejšího kraje z vnitrozemí v 11. století. Za nejstarších dob náležela osada pražskému biskupství. První písemná zmínka o Kolovči (Colowec) je v odkazu tehdejšího pražského biskupa a později i zemského knížete Jindřicha Břetislava premonstrátskému klášteru v Doksanech (okres Litoměřice) roku 1197.

Obec se stala plebanií v roce 1384, později patřila jako filiální ke kostelu v Srbicích. Farnost byla obnovena roku 1652. Od roku 1226 patřila farnost doksanskému klášteru (první písemná zmínka o obci). Matriky jsou vedeny od roku 1656.

14. 12. 2020

Uprostřed obce stávala kaple sv. Barbory, která patřila pod srbický kostel. Podle F. Palackého a A. Sedláčka byl v Kolovči vystavěn farní kostel už na konci 14. století. Staré knihy erekční¹⁾, ani konfirmační²⁾ neobsahují o kolovečském kostelu žádnou zmínku.
Lze mít za to, že kostel v Kolovči byl od počátku filiálním ke kostelu srbickému. Kostel skromných rozměrů v gotickém slohu byl později vystavěn na místě zaniklé tvrze ve středu obce. Roku 1421, 7. července, se za vzniklých bouří obořili pražští husité na staročeský klášter v Doksanech, pod jehož správu, nadaci a patronát patřil i Koloveč. Klášter byl vypleněn a spálen, a tím se celý kolovečský újezd dostává do držení světské vrchnosti. Mezi majiteli byl i známý husitský bojovník Jan Přibík z Klenové. Později, roku 1491, potvrdil český král Vladislav Koloveč „protestantskému“ šlechtici Janu I. z Roupova. Roku 1500 Roupovští zakoupili Koloveč s okolím za 6115 kop grošů českých do dědičného držení. Roupovští se stali patrony kostela a majiteli panského domu (dnes čp. 135 a 145), zřídili zde pivovar a chmelnici. Na Kolovči seděli 90 let.

Kolem roku 1520 byl kostel prohlášen filiálním ke kostelu v Srbicích. Stalo se tak pravděpodobně proto, že kolovečský kostel opanovali obyvatelé vyznání husitského a poté protestantského. Také dosavadní pohřbívání zemřelých z Kolovče bylo změněno tak, že se pohřbívalo kolem kolovečského kostela na jižní straně. Před husitskými bouřemi stálo v Srbicích při kostele děkanství s několika kaplany. Podle neověřených zpráv stál při srbickém kostelíku ještě ve 13. století benediktinský klášter. Ale v době husitských válek bylo děkanství zničeno a neobnoveno. V té době bylo neklidno a nebezpečno v celém zdejším kraji – roku 1641 sem vnikla švédská vojska, která do Čech pozvali čeští bratři, aby je chránila. V Kolovči a v okolí působila loupeže, vykrádala statky, odháněla dobytek a týrala všechen lid. Nebyl ušetřen ani kněz Jan Šneilig v Úboči, kde jej vojáci přepadli a týrali, za koněm vlekli, až téměř skonal. Podle některých zpráv se umírající kněz doplazil až ke Kolovči ke katolíkům a ti jej pochovali v kostele vlevo v presbytáři pod kazatelnou.

Roku 1572 byl podle historických údajů kolovečský kostel opravován. Roku 1580 kupuje Koloveč od Hynka z Roupova rytíř Jindřich starší Žákavec ze Žákavy. Společně s Kolovčem zakoupil ještě Srbice, Zichov a Těšovice za 8 900 kop grošů. Žákavcové bydleli na nově vystavěném zámku v Srbicích. Poměry v kraji se zlepšily. Městečko získává výsady – erb, pečeť a různá práva (válečné, trhové, mílové, hrdelní).

Roku 1615 se setkáváme se zápisem, z něhož vyplývá, že zde působil kněz Řehoř Jakobides Lomnický a před ním kněz, kterého nazývali „Chromej“.

Roku 1652 si vyžádal u pražské konzistoře vládnoucí syn zemřelého Jindřicha Žákavce, Diviš Lev, přenesení farní správy ze Srbic do Kolovče. Stalo se tak proto, aby měl kněz sídlo uprostřed farnosti mezi Lštěním, Úbočí a Srbicemi, kde fary nebyly obsazeny (podobně jako v současnosti). Užitek z této smlouvy měla hlavně vrchnost, protože tím získala na 60 jiter polí, luk a lesů: farář výměnou získal pouze rybník proti faře v Kolovči s 25 jitry polí. Farář Vavřinec Černovský přesídlil do Kolovče do fary, která byla zřízena v opuštěném statku (Muštovském), který stával v místech dnešního nákupního střediska.

Roku 1652, po přenesení fary, byla v Kolovči zřízena jednotřídní škola blíže bývalé tvrze, proti dnešní faře. Později zde byl vystaven dům č. 44. V tu dobu bylo v Kolovči obydlených jen 34 domů, 26 bylo pustých a obyvatel jen polovina co dříve. Z 1380 strychů polí bylo oseto jen 300. Ostatní půda ležela ladem nebo sloužila za pastviny (zpráva vizitační komise z roku 1654). Po smrti majitele panství Diviše Lva Žákavce roku 1664 prodává vdova Solomona celé panství hraběti Kunatovi z Bubnu. Ten měl špatnou pověst pro zlé zacházení s poddanými. Roku 1673 Kunata umírá a panství dědí syn Leopold Maxmilián. Ten špatným hospodařením upadl do dluhů, přichází v Kolovči o pivovar a chmelnici a prodává i panský dům. Roku 1708 Leopold zemřel. Jeho bratří Adam a František prodávají Koloveč za 88 716 zlatých příslušníkům starého českého šlechtického rodu Černínů z Chudenic. Prvním majitelem z tohoto rodu byl hrabě František Josef, po něm Prokop Vojtěch, Jan Rudolf a Eugen I. až do roku 1850. Tehdy po změně zemské ústavy a zřízení, byl Koloveč určen pod správu domažlického hejtmanství. Hraběcí rod Černínů jako majitel panství a patron kostela dbal rozkvětu svého panství i kolovečské farnosti.

V roce 1729 vyhořel téměř celý Koloveč včetně kostela, radnice. Oprava trvala dva roky – 1731 byl znovu zřízen kostel, ale bez věže. Nová fara byla na současném místě vystavena také až roku 1731.
Pozůstatek původní věže byl upraven na sakristii a první patro využito jako oratoř, která byla spojena pavlači s objektem fary.
Nové vybaveni kostela včetně oltářů bylo barokní.

Kostel byl zbarokizován r. 1751, významně byl upraven v roce 1858, kdy byla prodloužena loď a v roce 1870 postoupena průčelní věž. Na konci 19. století návrhy a plány nakreslil hraběcí stavitel František Staňkovský. V současné době jsou v kostele tři zvony, z nichž nejstarší se jmenuje Ave Maria, byl vyroben v roce 1904 Robertem Pernerem v Plzni, zvony sv. Jan Nepomucký a sv. Josef byly posvěceny a vyzdviženy na věž v roce 1984 (odlité v roce 1982).

Roku 1719 byl kolem kostela zřízen ohrazený hřbitov, a poté přestalo pohřbívání kolovečských občanů na srbický hřbitov. Roku 1785 byl z nařízení císaře Josefa II. tento hřbitov zrušen, protože se nalézal uvnitř obce. Roku 1786, 18. června, byl nad srbickou silnici za Kolovčem zřízen nový hřbitov. Zde byli pochováváni také zemřelí ze Zíchova a Nového Dvora. Tento hřbitov byl však pro velkou vlhkost pozemku v roce 1807 zrušen.

Roku 1771–1773 postihla Koloveč a okolí neúroda, která s sebou přinesla bídu a hlad. V té době se v okolí Kolovče začaly pěstovat brambory, které sem dovezla vrchnost – Černínové.

Roku 1776 byla na náměstí v Kolovči (tam co dnes stojí na křižovatce velký kříž) postavena a posvěcena socha sv. Jana Nepomuckého. Obnos na zřízení sochy, 54 zlatých, byl vybrán ze sbírek. Roku 1777, 20. června, byly do kostela dodány nové varhany postaveno varhanářem Františkem Adamem Gartnerem z Tachova. Jednalo se o dar Václava Podivína Holečka, který byl vrchním správcem chudenického panství. Tyto varhany slouží dodnes.

Roku 1784 bylo v Českých Budějovicích zřízeno biskupství. Do jeho obvodu pod vikariát dolnolukavický od té doby patřila i kolovečská farnost. Do té doby Koloveč patřil pod vikariát horšovskotýnský a diecézi pražskou.

Roku 1785 vypukl v Kolovči černý mor. Na jeho následky v obci zemřel každý desátý občan (asi 60 lidí). Za obcí byl zřízen morový hřbitov.

Roku 1787 bylo Lštění odloučeno od Kolovče a získalo vlastního kněze. V témže roce, 2. října, se v kolovečské farnosti konala generální a biskupská vizitace, kterou provedl první budějovický biskup Jan Prokop Schafgotsch.

Roku 1805 obsadilo 6 000 francouzských vojáků Klatovsky kraj. Jeden oddíl Francouzů se usadil také v Kolovči. Zde žádali o 2400 zlatých výpalného, což by znamenalo velké ožebračení měšťanů. Zdejší farář P. František Sláma vylíčil veliteli bídu osadníků a žádal o snížení částky. Městečko složilo 1 665 zlatých a přidalo 2 koně. Bída byla pak údělem ožebračeného lidu.

Roku 1807 byl na jižním svahu „Hájů“ založen nový hřbitov pro občany z Kolovče, Zíchova, Nových Dvorů a Chocomyšle. V roce 1810 byl ohrazen hradbou. Rozšiřován byl roku 1838, 1855 a 1938. Využívá se dodnes.

Roku 1867 bylo na doporučení vikariátu a patronátu přikročeno k rozšíření lodi kostela o 4,5 m ve směru na západ. Dostavena byla oratoř a kaple na severní straně. Stalo se tak především proto, že kostel byl příliš stísněný a farníkům, kterých zde žilo více než 2000, již nestačil. Před vlastní stavbou bylo nutné vyrovnat terén před kostelem, kde byly dosud patrné zbytky valu a příkopu zaniklé tvrze. Zasypán byl rovněž rybníček před kostelem v místech dnešního pomníku padlým.
Roku 1868 zemřel patron a donátor našeho kostela hrabě Eugen I. Černín z Chudenic.
Roku 1870 stavba kostela pokračovala výstavbou věže. Stavby kostela se ujal nový majitel panství hrabě Jaromír Černín, jehož vychovatelem byl Josef Dobrovský (1753–1829). Podle návrhu a plánů hraběcího stavitele Františka Staňkovského mělo být průčelí kostela ozdobeno dvěma nízkými věžemi. Nakonec však byly použity plány stavitele J. Čížka, který do průčelí navrhl věž vysokou 35 m ukončenou jehlancem. Stalo se tak patrně kvůli snížení stavebních nákladů. Roku 1871 byl chrám vybaven vnitřním zařízením a vysvěcen. Náklady 1470 zlatých byly hrazeny ze sbírek věřících. Roku 1879 byla rozšířena a opravena farní budova. Roku 1880 byl zavěšen do věže nový zvon vážící 252 kg od firmy J. Diepolt z Prahy. Na zvon přispěli císař Ferdinand Dobrotivý (na odpočinku v Praze) a hraběnka Františka Černínová z Chudenic, choť hraběte Eugena II., částkou 150 zlatých.

Mezi lety 1887–1891 za faráře V. Šavla byl kostel vně i uvnitř nově upraven: tašková střecha, (dar hraběte Eugena Černína, 1017 zlatých), dlažba kostela (dar J. Wolfa z Těšovic, 500 zlatých). Hlavní oltář a kazatelnu opravila firma Krejčík Praha, (cena 1 400 zlatých), výmalbu kostela provedl malíř Hynek Amerling z Domažlic (cena 420 zlatých), postranní oltáře nechala opravit Kateřina Foitová (cena 472 zlatých), opravu varhan zajistil A. Červenka z Domažlic (cena 73 zlatých) a vnitřní vybavení bylo uhrazeno sbírkou ve farnosti (celkem 3 568 zlatých).

Roku 1904 pukl ve věži menší zvon „Panna Maria“ od hraběnky Černínové, ale ještě téhož roku byl na věž zavěšen nový zvon od firmy Perner z Plzně za cenu 480 rakouských korun a za prasklý zvon, který byl rozlit k dalšímu použití. Náklady byly hrazeny Občanskou záložnou v Kolovči. Tento zvon dosud visí ve věži. Roku 1906 věnoval kolovečský rodák z č. 75 P. Josef Vondrák kostelu nový misál a kadidelnici. Roku 1915 věnoval kostelu sochu sv. Antonína PhDr. Panteon Engel, syn místního řídicího školy, který byl též dlouholetým varhaníkem. Roku 1912 daroval Václav Hefert kostelu 2 korouhve – sv. Josefa a sv. Anny a dále sv. Václava a sv. Ludmily. Do roku 1969 byly obě v lodi kostela.

Roku 1913 byl kolem kostela vybudován odvodňovací kanál proti vlhkosti a opravena hospodářská budova „Stará fara“.
Roku 1917, 5. června, v době první světové války, byly za vojenské asistence odebrány kolovečskému kostelu 2 zvony pro válečné účely. Jednalo se o velký zvon z věže o váze 252 kg od firmy Diepolt a malý zvon Vojtěch ze sanktusníku z roku 1792 od plzeňského zvonaře Sietze. Ve věži zůstal jen zvon Ave Maria z roku 1904. Roku 1918 věnoval kolovečský rodák Gothard Felix (toho času děkan v Jistebnici u Tábora) kostelu novou lampu věčného světla.

Roku 1924 na podnět P. Josefa Duchka a za souhlasu diecéze byla poutní slavnost poprvé sloužena na svátek Nanebevzetí Panny Marie. Do té doby byla pouť slavena 25. března na svátek Zvěstování Panny Marie, kterému je kolovečský kostel zasvěcen. Důvodem přesunutí pouti bylo, že v březnu v postní době bývalo špatné počasí a proto malá účast poutníků. Od té doby zde probíhá pouť na svátek Korunování a Nanebevzetí Panny Marie, tj. 15. srpna.

Roku 1925 za faráře P. Josefa Duchka bylo u firmy R. Herold v Chomutově objednáno ulití tří zvonů, které měly nahradit zvony zrekvírované pro válečné účely. Již v srpnu téhož roku byly zvony dodány. Jejich cena i s dovozem činila 21 329 korun. Obnos byl zaplacen ze sbírky, která proběhla ve farnosti. O poutní slavnosti, 15. srpna, byly zvony Dp. Matějem Peksou, vikářem z Úboče, konsekrovány a vyzdviženy na věž. Jednalo se o zvon sv. Jan Křtitel (135 kg), sv. Josef (125 kg) a sv. Barbora (65kg). Tyto zvony však byly bohužel z věže opět sejmuty v době druhé světové války.

Dp. Josef Duchek působil v Kolovči 38 let. Pocházel ze vsi Malechova u Klatov. Po maturitě se stal dobrovolníkem 11. pěšího pluku v Praze. Vojenskou službu prošel jako polní kurát v epidemiární nemocnici v ruském Polsku. Měl rázného vojenského ducha. Zavedl např. vojenské řazení při pohřebních průvodech. Muži seřazení v čele, ženy za rakvi, což se praktikuje v Kolovči dodnes. Byl děkanem, biskupským notářem i členem předsednictva občanské záložny a učitelem náboženství na pěti školách. Na stáří se odstěhoval do Poleně, je pochován na hřbitově u sv. Anny v Chudenicích. Za faráře Duchka proběhly na kolovečském kostele tyto úpravy:

• 1925 - zřízení nových zvonů
• 1929 - nová tašková krytina na kostele a faře
• 1930 - koupě nového betlému
• 1932 - elektrifikace kostela a fary
• 1934 - nová plechová krytina věže, okapy, hromosvody a oprava sanktusníkové věžičky. Do věžní báně byl uložen pamětní spis - mince, známky a noviny
• 1938 - nová fasáda kostela i věže
• 1939 - rozšíření hřbitova, nová hradba a vrata. Hřbitov byl rozšířen o nové tři pozemky (1 975 m2), které obec vykoupila za 5,75 korun za 1 m. Stavba byla zadána staviteli Václavu Kubecovi, který zřídil obvodové zdi, schody a provedl terénní úpravy. Pozemky zakoupila obec, stavbu hřbitova zaplatili občané římsko-katolického vyznání z Kolovče, Chocomyšle, Zíchova, Nových Dvorů a mlýna u Kaniček.

Roku 1942, 16. dubna, byly na příkaz Němců sejmuty z věže kolovečského kostela 3 zvony a zrekvírovány pro válečné účely. Jednalo se o zvony pořízené ze sbírek občanů v roce 1925. Potom celých 42 dalších let měla kolovečská farnost jen jeden zvon Ave Maria. Roku 1945, po válce, učinil Dp. Josef Duchek kroky ke zpětnému získáni zvonů, případně opatření nových. To se ale nepodařilo, byla však obnovena střecha kostela a opraveny varhany. Z věže byly sejmuty poničené hodiny z roku 1830, které byly původně umístěny na věži radnice.

Kostel v Kolovči kolem roku 1940

Roku 1947, 4. května, byla při slavnosti odhalení pomníku americké armádě sloužena polní mše svatá u velkého kříže na náměstí. Slavnosti se zúčastnily místní pěvecký sbor a dechová hudba. Ve stejném roce proběhla v kostele slavnost navštívení (vizitace) ostatků sv. Vojtěcha, která se konala při výročí 950 let od úmrtí tohoto světce.
Roku 1951 získal kostel elektrické vhánění vzduchu do varhan, předtím zde byl pouze šlapací měch.

Kostel v Kolovči kolem roku 1955

Roku 1963 byla za P. Aloise Střelečka opravena fara, která získala novou eternitovou krytinu a byla vyměněna okna. Od té doby se bohoslužby opět sloužily v češtině (před 2. vatikánským koncilem se konaly v latině).
Roku 1965 zhotovil místní truhlář František Lucák nové dveře mezi kostelní předsíní a lodí.
V letech 1969-1973 se za pátera Františka Horáka uskutečnily v kostele rozsáhlé vnitřní úpravy. Před jejich započetím proběhla po celé farní osadě sbírka, která vynesla 92 000 Kčs a jeden dar 20 000 Kčs. Jednalo se o zcela novou elektroinstalaci, naftové vytápění kostela, sejmutí bočních oltářů i kazatelny, které byly rozpadlé a napadené červotočem. Z oltářů jsou zachovány pouze obrazy a z kazatelny sošky evangelistů. Celý vnitřek kostela byl vybílen a malby restaurovány. Jejich opravy provedli malíři bratři Královcové z Domažlic za 8 000 Kčs. Dále byly osazeny světelné rampy a reflektory a zřízena stupňovitá podesta pro obětní stůl. Podestu zhotovili tesaři K. Hušner a J. Ulrych z Chocomyšle. Obětní stůl, abak, sedačky, pultík a trámový kříž pod korpus Krista kvalitně zhotovil truhlář František Lucák z č. 232. Byly rovněž zakoupeny moderní plastiky Křížové cesty a plastika Poslední večeře na obětní stůl od akademického sochaře K. Stádníka z Prahy za 12 000 Kčs.
Roku 1973 byl P. Horákem a několika občany potají založen peněžní fond na pořízení nových zvonů. Po odchodu P. Horáka z farnosti přebírá tuto práci s obětavostí Jan Kufner z č. 136. Potají dává dohromady peníze od dárců a rovněž získává výtěžky z plesů a akcí lidové strany (ČSL). Dále byly shromažďovány nepotřebné barevné kovy (měď a mosaz), které bylo třeba na zhotovení zvonů dodat. Podařilo se získat povolení od ONV Domažlice k zadání výroby na jeden zvon. Odlití bylo dohodnuto u zvonařské firmy Rudolf Manoušek na Zbraslavi. Po dodání kovů do firmy bylo smluveno odlití dvou zvonů včetně nápisu, tvaru, termínu vyhotovení a ceny. Mezitím J. Kufner zemřel a celé věci se ujímá jeho manželka s několika do věci zasvěcenými místními občany.
Roku 1983, 23. září, byly dva nové zvony přivezeny do Kolovče. Jednalo se o zvon sv. Jan Nepomucký o váze 128 kg a zvon sv. Josef (patron umírajících) o váze 56 kg. Náklady na zřízení zvonů představovaly dohromady 42 000 Kčs (včetně elektrického zařízení pro rozkývání zvonů, upevnění zvonů ve věži a další nutné výdaje. I přesto, že vše bylo připraveno k posvěcení a zavěšeni zvonů, se celá záležitost protáhla téměř o celý rok. Bylo to vinou okresního církevního tajemníka, který odmítl vydat souhlas k zavěšení zvonu. Díky vytrvalosti zapojených osob se i přes všechny komplikace nakonec zavěšení a posvěcení zvonů podařilo.
Roku 1984, 23. června, byly konečně zvony posvěceny a vyzdviženy na věž. Světícím ordinářem byl kapitulní vikář českobudějovické diecéze P. Josef Kavale. Přítomni byli rovněž domažlický arciděkan P. František Veřtát a další. Od myšlenky výroby zvonů do zavěšení uplynulo 11 let.
Tehdejším farářem byl P. Václav Goldschmid (✵ 28. 9. 1933 v Horažďovicích, vysvěcen 22. 6. 1958,✟ 30. 4. 2012, pohřben v Horažďovicích).
Nyní jsou ve věži 3 zvony - Sv. Jan, Sv. Josef (tzv. umíráček) a Ave Maria z roku 1904.

V roce 1996 nastoupil do Kolovče P. Antonín Daněk. Za jeho působení byla nově pokryta střecha kostela, natřena věž, obílen kostel, opraveny větrací kanály kolem zdi kostela a v kostele zavedeno plynové vytápění.

O rozkvět kolovečského kostela a kolovečské farnosti se během historie nejvíce zasloužili: rytíři z Roupova, rod Žákavců ze Žákavy, rod Černínů z nedalekých Chudenic, farář Josef Duchek, Alois Střeleček, P. František Horák a P. Antonín Daněk. (www.kolovec.cz)

Kostel Zvěstování Páně v roce 2003.

Zajímavost: Pověst o zázračném mlýnu, který přemílal staré báby na mladá děvčata, vznikla v Kolovči pravděpodobně již na počátku 19. stol. Tehdy prý ještě na vrchu Hájích nad městečkem pracoval starý větrný mlýn. Protože v Kolovči chyběla vodní síla, která by poháněla běžné vodní mlýny, museli sedláci s obilím jezdit značný kus cesty. K blízkému, věkem sešlému, větrnému mlýnu chodili se svými nůšemi jen vdovy a staré babky. Babský mlýn se stal předmětem posměchu okolních sedláků i sebevědomých mlynářů. Když starý mlýn zanikl, byla posměšná pověst přenesena i na parní mlýn, který byl v Kolovči dán do provozu v roce 1864. Ale také tento mlýn zanedlouho zkrachoval. Pověst o mlýnu, ve kterém je možné přemlít staré báby na mladá děvčata, se rozšířila do širokého okolí. V první polovině 20. stol. se při masopustním veselí v Kolovči již pravidelně přemílaly staré báby. Tento zvyk se jako úsměvná lidová zábava udržel s určitými přestávkami v Kolovči dodnes. (www.kolovec.cz)

V roce 1900 měl Koloveč 1329 českých obyvatel (222 domů), roku 1933 stálo v Kolovči 300 domů a žilo zde 1 335 obyvatel (1 300 římských katolíků, 19 židů, 4 evangelíci, 4 Čeští bratři a 3 bez vyznání). Do obecné školy v Kolovči tehdy chodilo 169 žáků, měšťanskou školu navštěvovalo 172 žáků. Žáky vyučovalo 12 kantorů. V roce 2001 zde žilo 936 obyvatel v 339 domech (www.kolovec.cz; SÚRPMO; KDČB; Ottova encyklopedie a sčítání obyvatel, ČSÚ, https://biskupstviplzen.blob.core.windows.net/cms/UserFiles/Vikari%C3%A1t%20Doma%C5%BElice.pdf).



Zobrazeno: 251 x