obrazek_hlavicka
Odkaz na hlavní stránku| Okres Domažlice| Okres Klatovy| Okres Tachov| Okres Plzeň-jih| Praha

Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


Postranní lišta

Prostor pro reklamu :-)










































p._antonin_danek

P. Antonín Daněk

*20. 10. 1925, Nespice, vysvěcen 19. 5. 1996 v Kolovči, +12. 4. 2008 v domažlické nemocnici. Pohřben v Kamenném Újezdě.

„Člověk slabý nic nezmůže, jestli Pán Bůh nepomůže,“ reaguje na přání k nadcházejícím narozeninám P. Antonín Daněk, farář v Kolovči. „To mi vždycky říkávala moje maminka a já musím ke svým osmdesátinám láskyplnému Bohu Stvořiteli a Posvětiteli poděkovat za dar života i za dar kněžství, kterého se mi nakonec přece jen dostalo.“
Když prozradíme, že P. Antonín Daněk byl vysvěcen na kněze až v sedmdesáti letech, před necelými deseti lety, mnozí se nad tím možná pozastaví. Jeho cesta ke kněžství nebyla jednoduchá. „Stejně jako můj civilní život před vysvěcením nebyl jednoduchý,“ usmívá se P. Daněk a dodává: „Složitost situace v 50. letech je už dnes pro generace, které tu dobu nezažily, velmi těžko pochopitelná. Začalo to zavřením seminářů a mým odvelením do tábora PTP v Mimoni. Poté, co jsem tam utrpěl těžké zranění s dlouhodobými následky, se mi přece jen podařilo dostudovat v pražském semináři pátý ročník teologie. Když jsem měl být vysvěcen, situace se opět zkomplikovala, došlo k internaci biskupů, nikdo si moc nevěděl rady a mé vysvěcení bylo stále odkládáno. Nakonec jsem se tedy rozhodl, že se ožením.“

Nějaký čas se Antonín Daněk živil vykládáním vagónů na dráze a podobnými fyzicky náročnými pracemi. Tím se v tehdejším režimu zařadil mezi tzv. dělnické profese a bylo mu umožněno vystudovat pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích.

Považoval jsem „to za zázrak, když už jsem se nemohl stát knězem, že jsem se stal učitelem. Ihned mi ovšem bylo přikázáno, že pokud chci učit, nesmím se stýkat se žádnými duchovními. Moje první učitelské místo bylo Lažiště a tam tehdy působil jako farář dnešní kardinál Miloslav Vlk. Samozřejmě, že jsme se scházeli, ale tajně, po večerech,“ vzpomíná P. Antonín, který poté ještě vystřídal značné množství škol, především venkovských. Mezitím však byl znovu povolán na vojnu.

„Ztratily se totiž mé papíry, že jsem sloužil u PTP, a já byl znovu předvolán k odvodu a odveden. Pak jsem léta učil, dokonce jsem se stal i ředitelem školy. Ale nebylo to lehké, když jsem nevstoupil do komunistické strany a ještě k tomu pravidelně chodil do kostela. Dokud mě nikdo neudal, ještě to šlo. Pak ale přišlo udání, do ředitelny mi dali štěnici a odposlouchávali moje rozhovory s knězem, který ve škole vyučoval náboženství.“ Deset let před důchodem byl Antonín Daněk označen za tajnou buňku Vatikánu a ze školství vyhozen. Práci našel v pivovaru Samson v Českých Budějovicích.

„V té době už ale tuhý totalitní režim trochu povoloval a lidé z městečka, kde jsem naposledy učil, hromadně vyžadovali můj návrat do školství. Když se do toho vložili ještě signatáři Charty 77, dostali komunisté strach z mezinárodní ostudy a rozhodli, že mohu znovu učit. Ovšem někde,kde mě nikdo nezná, a tak jsem se dostal na Klatovsko, do Chudenína, Nýrska, Nezdic a Strašína.“

Po odchodu do důchodu pracoval Antonín Daněk na přehradě Římov a stal se jáhnem při katedrále v Českých Budějovicích. „V roce 1995 mi zemřela manželka a kněží z mého okolí mi radili, abych požádal o vysvěcení, vždyť jsem měl teologická studia dokončená,“ říká P. Antonín. Byl vysvěcen plzeňským biskupem Mons. Františkem Radkovským a od té doby působí v Kolovči jako farář a spravuje i filiální kostely ve Lštění, Hradišti a Srbicích. Jeho farníci na svého pana faráře nedají dopustit, vypomáhají mu s jídlem, výzdobou kostela, často za ním jezdí také jeho bývalí žáci.

„Často se ptáme, proč je tak málo kněží. Domnívám se, že jedním z důvodů je také to, že asi máme málo tak vroucně zbožných matek, jako byla má maminka, zamýšlí se P. Antonín. „Od početí toužila obětovat jedno ze svých dětí Bohu. Nikdy mě ke kněžství nenutila, ale věděl jsem, jak vroucně se za to modlí. Tím chci říct, že mi kněžství vymodlila, i když se tolikrát zdálo, že to bude nemožné. Ale mé pracovní zásluhy jsou malé oproti kněžím, kteří nesli tíhu tohoto povolání po celý život i v dobách zlých,“ dodává skromně.

Jako málokterý římskokatolický kněz má P. Antonín Daněk také vlastní bohaté zkušenosti z manželství, má tři děti a šest vnoučat.

„Moje manželství bylo šťastné,“ říká kolovečský farář. „Manželství stejně jako kněžství považuji za povolání a obojí má své přednosti a vznešené úkoly. Obojímu je také třeba přinášet své oběti. Celibát může být pro někoho složitý, ale manželství je také složité. Jistou výhodou je, že až už nebudu moci sloužit jako kněz, mám kam odejít - ke své rodině.“ Osmdesátka je úctyhodný věk, a tak mě samozřejmě také zajímá, jak P. Antonín všechno zvládá po zdravotní stránce.

„No, určitě se blíží doba, kdy si budu muset říct - máš odslouženo. Zdraví se mi stále zhoršuje. Někdo třeba může namítnout, proč ještě sloužím, když zdraví ubývá. Já si vážím kněžského působení,vážím si každé mše svaté, kterou ještě mohu sloužit, kázat, udělovat svátosti svým farníkům. Když jsem byl vysvěcen, modlil jsem se, abych alespoň deset let mohl být církvi užitečný. Bůh mi toto přání splnil. Jistě mi také naznačí, až bude čas, abych končil. Děkuji všem dobrodincům v mém životě, Deo gratia,“ uzavírá své vyprávění P. Antonín Daněk.1)
září 2005




Zobrazeno: 26 x

p._antonin_danek.txt · Poslední úprava: 10. 10. 2020 (20:09) (upraveno mimo DokuWiki)