Česko-bavorské výhledy, 1992

Totenbretter gehören zur Böhmerwaldtradition

Pracovité ruce šumavských lidových tesařů, řezbářů a malířů zaznamenaly do drsné tváře její přírody v minulých staletích řadu poetických výtvarných projevů. Před nimi se zastavovali první obdivovatelé, jimi vnikali do mentality jejich obyvatel, napovídaly mnoho i o tvrdosti jejich práce, o jejich citu. V neposlední řadě byly turistům milým zastavením a zamyšlením na dlouhých namáhavých dosud ještě neznačných trasách.

Ještě před čtyřiceti lety vídal poutník v rozsáhlých lesních prostorách jednoduché či zdobené kříže a na kmenech jedlí, smrků a buků zasklené na plechu nebo dřevu malované obrázky, které vhodným textem připomínaly místa smrtelných dřevorubeckých úrazů, střetnutí pytláka s lesníkem, náhlé úmrtí bleskem a pod.

Do této oblasti patřila i umrlčí prkna jako výraz úcty k zemřelým vysoko na odloučených samotách, a to nejen k členům rodiny a rozvětveným spřízněným rodům, ale celému společenství lidí tam žijících. Není s podivem, že lidé, kteří měli ze svých samot k sobě daleko, byli si po stránce citové neobyčejně blízko, neboť je spojovala živá víra v Boha. Dovedli si pomáhat v neštěstí (oheň, neúroda), prostě se snažili, aby tíha mimořádných situací se neprotěžkávala. Také smrt v horských samotách, zejména nečekaná, byla těžkou ranou, neboť znamenala ztrátu živitele rodiny, matky neb kohokoliv z početných obyvatel chalup, neboť i ruce starců a dětí pomáhaly zlepšovat životní tak dost skromný standard. Dnes už si těžko dovedeme představit tuto tíživou realitu, leč v této problematice jsou první a největší spisovatelé Šumavy Adalbert Stifter i Karel Klostermann jednotní. Majestát smrti byl v samotách o to tíživější, že v prvých dnech zůstávala rodina v chalupě sama, neboť teprve večer přicházeli z okolí známí, aby se za zemřelého společně pomodlili. Tvrdost životních podmínek, ale zejména zbožná víra, která byla tehdy hluboce prožívanou denní skutečností (viz Klostermannovu předmluvu k románu „Kam spějí děti“) vtiskovala hluboký pocit úcty a vděčnosti k zesnulému. Navíc v myšlenkách dlouho ulpívali na tom, kdo odešel, vzpomínali naň z generace na generaci, těšíce se z nezvratného shledání s ním.

Zvyk zhotovovati a stavěti umrlčí prkna je znám z Alp a na Šumavu jej přinesli němečtí kolonisté, jejichž proud sem plynul od 15. století a zesílil zejména koncem 18. století. Že tomu tak skutečně bylo, dokazují četné záznamy v kronikách a pak rozšíření tohoto zvyku na protilehlé straně Šumavy v Bavorském lese.

V každé chalupě byla připravena prkna nejčastěji ze smrkového, jedlového neb lipového dřeva, kteréžto dřeviny byly pro lidového řezbáře snadno zpracovatelné. Lipových prken se používalo jen poskrovnu, i když to byl ideálně zpracovatelný materiál. Kmeny lip téměř chyběly v zápoji smíšených porostů, rostly jen v nečetných alejích, kterých se velmi zřídka dotklo ostří dřevorubeckých seker a pil. Sporadicky bylo používáno i bukových prken. Na prkně spočinulo tělo zesnulého, než bylo pohřbeno. Tu mnohdy leželi nebožtíci celé zimní měsíce doma. Bylo tomu tak v minulém a na začátku našeho století, kdy vysoký sníh zasypal cesty a sněhové závěje zalehly až ke komínům nízké roubenice. Později, když v Alpách i na centrální Šumavě se snižovala vrstva sněhová, byl tento odpočinek zemřelého doma krátký. Znal jsem českého kněze, který v tomto století působil dlouhá léta v Srní a ten mi vyprávěl, že i pohřby ze svahu Zelené hory byly vypravovány nejpozději do 14 dnů. Navíc je nám známo z archivů lesních úřadů hohenzollernských a z beletristické literatury, že jakmile sněžení ustalo, upravovaly se volskými potahy cesty pro nutnou komunikaci a ke krmelcům, kam se dováželo seno pro vysokou (bří Nekvasilové: Šumavská halali).

Po pohřbu bylo prkno opatřeno třemi křížky, stříškou a vyzdobeno lidovým malířem. Chudším namaloval nejčastěji lebku se zkříženými kostmi, zlámanou svíci, těm zámožným nejčastěji barevný obraz Panny Marie, mnohdy velmi značné umělecké hodnoty, neb světce či světici jako patrona a patronky zemřelého. Lidový řezbář upravil horní třetinu různě zdobeným reliéfem. Nejstarší dochovaná prkna nesou výzdobu gotickými prvky, pozdější mívala bohatou barokní výzdobu. Ve třetině výšky prkna bylo uvedeno jméno, příjmení, přesné datum narození, úmrtí, povolání (sedlák, dřevorubec, sklář), místo bydliště. Ani o žertovné texty nebyla nouze:

Hier ruht Barbara Gschwentner
Sie wog mehr als Zentner.
Gott geb ihr in der Ewigkeit
nach ihrem Gewicht die Seeligkeit.

Zde leží Barbora Gschwentner
vážila více než centner.
Bože, dej jí na věčnosti
blaženost podle její hmotnosti.

Poslední dvojicí prken, která se dodnes v žalostném stavu dochovala ve volné přírodě pod horským nebem, jsou prkna sedláka a selky Anny a Josefa Schreinerových v Horním Kochánově pod tzv. hospůdkou, kde hospodařit vdovec Stadler. Jemu možno děkovati, že je mohly zhlédnout i generace středního věku.

Starý Stadler znal uvedenou selskou rodinu od mládí a považoval za svou samozřejmou povinnost prkna udržovat. Kdo jej znal, nedivil se tomu. Sám v hospůdce udržoval úzkostlivou čistotu, pekl výborné buchty a svažitá louka pod chalupou byla tak vysečena jako nejmodernější frézou. Občas jsem jej někdy i s přáteli navštívil, měl vždy z návštěvy nelíčenou radost a zanesl nás tím nejlepším, co v chalupě měl, pro mne to byl domácí chléb s kyselým mlékem. Vyzařovala z něho mírnost, prostá nezkreslená zbožnost, která jej občas přiváděla k litinovému kříži na vysokém kamenném podstavci po stranách do země zapuštěnými prkny zapřenými rulovými kameny, aby se tam pomodlil. Poněvadž Schreinerovi byli na zdejší poměry bohatí, byla jejich prkna zhotovena z lipového dřeva s malbou sv. Anny a sv. Josefa, bohatě vyřezávaná. Nápis byl psaný švabachem. Když lipové dřevo plískanicemi, sněhem, mrazy i letními vedry začalo pukat a se rozpadávat, dal zhotoviti dobrák z hospůdky dvě nová smrková prkna. Tehdy již nikdo na Petrovicku nedokázal psát švabachem; byla popsána latinkou asi kolem roku 1963. Původně byla postavena na rozhraní lesa a pole. Les se po druhé světové válce náletem rozšířil do pole, takže dnes stojí obklopená lesem, zastíněná a snadno ujdou pozornosti. Obnovený nápis latinkou hlásá:

Auf diesem Brette hat geruht
Josef Schreiner
Ausnehmer in Oberkochel
geb. am 20. 1. 1852, gest. am 3. 4. 1935
Auf diesem Brette hat geruht
Anna Schreiner
Ausnehmerin in Oberkochel

Na tomto prkně ležel Josef Schreiner, majitel usedlosti v Horním Kochánově, nar. 20. 1. 1852, zemř. 3. 4. 1935.

Švabachem by to vypadalo nějak takto:

Po smrti starého Stadlera zůstala prkna bez dohledu, takže v nejbližších letech zetlí a jen kamenný podstavec kříže s vytesaným čtyřlístkem bude jediným viditelným znamením, kde prkna stála.

Existovali vyhlášení malíři a řezbáři, popřípadě celé dílny, které prosluly zdobením těchto prken. Nejznámějšími byli nýrský Wieder a Zippelius, abych uvedl aspoň ty, kteří se často objevují mnohdy i na prknech z bavorské strany.

V králováckých statcích, které měly kaple přímo na svých nádvořích, bývala umisťována prkna přímo do těchto kaplí. Jinak podél cest, ke stromům na okraji lesa, kde zesnulý rád pobýval, nebo byl jeho majitelem. Nejčastěji byla rozmisťována pod skupiny listnáčů do volné přírody s dalekým výhledem. Sem přicházel waldler (německý výraz pro zdejšího horala) a s radostí říkával: Má tu pěkný rozhled! a myslel samozřejmě na svého zemřelého otce či matku. Poněvadž hřbitov býval mnohdy hodiny vzdálen od horských samot, sloužilo prkno jako upomínka na zemřelého, který jakoby symbolicky žil stále v rodinném kruhu. Kolemjdoucí věnovali zemřelému vzpomínku modlitbou nebo aspoň pokřižováním. Ve výroční den úmrtí byla u prkna rozsvícena voskovice, v letním období i květy. Vlastní hrob nebožtíka zůstával mnohdy na hřbitově bez ošetřování, časem zarostl, propadl se až zmizel. Vzpomeňme jen na Klostermannovu lítost a smutek, že nenašel hrob své zvěčnělé tety, kterou tolik miloval. Marně jej hledal na hřbitůvku v Srní, protože se potomci o hrob nestarali.

Po roce 1946 jsem našel v Královském hvozdu řadu lokalit s umrlčími prkny s typickým umístěním tak, jak jsem je popsal. Uvedu aspoň ta nejzajímavější. Zadní Chalupy za Skelnou hutí. Zadní Chalupy, které se jako samoty roztroušeně rozkládaly mezi Gerlovým dvorem a kepelskou plání. V rozměrné kapli sv. Kunhuty patřící prenetskému náhornímu statku, v kapli pod Hojsovou Stráží proti bývalému pivovaru, dnešnímu rekreačnímu objektu. Za zajímavé nálezy považuji prkna na svahu Pasek. Tam stávaly na dvoukilometrovém úseku mezi Městištěm tři statky. Asi uprostřed svahu se zachovala dnes rozpadající se kaplička s červenou eternitovou stříškou. V ní a kolem ní byla řada prken z dvacátých a třicátých let. Z jednoho prkna se na mne dívala postava mladého námořníka hlídkujícího na přídi lodi, barva prkna a svěžest barev dokládala nedávné zhotovení. Šlo patrně o syna majitele usedlosti, který jako námořník sloužil na mořském pobřeží, kde nalezl smrt, a jeho otec na památku mu dal zhotoviti toto prkno. Na jedné z četných bystřinek, které protkávají svahy Pasek, našel jsem v téže době několik prken, která sloužila jako lávka, jejich texty byly nečitelné a co mne tehdy neobyčejně překvapilo, řada jich byla zčásti rozsekána. Brzy nato jsem zjistil, že se prkna začala úmyslně a systematicky ničit, právě tak jako kříže, kapličky, kaple a vše, co připomínalo zbožný projev německých obyvatel.

Pěkná hodnotná sbírka barevně malovaných prken byla umístěna v muzeu v Železné Rudě. Po renovaci muzea v Kašperských Horách (založeného německými profesory zdejší bývalé reálky), byla přenesena sem. Těch několik nejprostších je tam vystaveno. Mají čitelné texty, takže si je návštěvník může v klidu přečíst. Pokud se ta hodnotnější barevná prkna zachovala, jistě budou renovována a zpřístupněna. Ochranáři velmi nesměle před rokem 1980 přiblížili tyto zmizelé památníčky návštěvníkům Šumavy tím, že zhotovili dvě jednoduché atrapy a umístili je ke kmeni listnáče u kaple barabů pod železnorudským nádražím; v kapličce samé, odkud se vypravovaly pohřby dělníku zahynulých při stavbě tunelu pod Špičákem, jsou umístěna dvě původní. Tím splacen víc než lakonicky dluh, který máme k těmto dřevěným památníčkům, které u nás nenávratně zmizely z tváře staré Šumavy.

Diametrálně odlišný přístup pro „Totenbretter“ měli naši západní sousedé na bavorské straně v Bavorském národním parku. Tam se prkna nestala muzeální záležitostí, setkáte se s nimi velmi často. Jsou mnohde umístěna podle cest ve skupinách 14 až 16 kolem kříže (Hoher Bogen), kynou vám na pozdrav svou barevností právě tak jako květiny umístěné kolem kříže. Navíc tradice umrlčích prken tu nevymizela, stala se dokonce živou a milou realitou dneška.

Zeltendorf (GPS 49.1888764N, 12.8482786E), umrlčí prkna. 27. 7. 2021

Viechtach, kostel sv. Augustina a kaple s umrlčími prkny. 27. 7. 2021

Dodržela původní symbolický význam a zhotovují se v upomínku těm, kteří se zasloužili svou prací duchovní či manuelní o zdejší region. Do této kategorie patří všechna novodobá prkna. U kapličky pod vrcholem Velkého Javora, železné prkno na vrcholu Ostrého, na turistické cestě z Klingenbrunu na Roklan, kde vás upoutá prkno, jehož nápis vděčně vzpomíná hostinského, který po padesát let v nedalekém hostinci sloužil horalům a turistům dobrým jídlem a osvěžujícím pivem. Básník Siegfried von Vegesack, který našel po první světové válce svůj druhý domov v bavorském lese, dal si před svou smrtí v roce 1974 zhotoviti prkno a sám si na ně napsal Čtyřverší, které je v přeneseném smyslu jeho náhrobním nápisem, epitafem. Cituji z něho jen dva poslední verše, které tak stručně a neskonale krásně mluví o lásce k těmto potemnělým lesnatým horám:

Hier auf dem Pfahle1) saß ich oft und gern
O Wanderer, schau dich um und lobe Gott den Herrn!

Často a rád jsem tady na Pfahlu2) sedával
Ó poutníče, kéž by ses kolem podíval a Pána Boha oslavoval!

Dr. Kaskoun

Anastáz Opasek

Weiß umgib mich,
ein nüchterner Wintertag,
auf dem Friedhof alle Gräber weiß
allesamt aufgerufen
zu weißer Auferstehung

Opat Anastáz Opasek

Bělost mne obklopuje,
je zimní střízlivý den,
na hřbitově jsou hroby bílé,
všichni jsou voláni k bělostnému vzkříšení

Sken původního článku:


Zobrazeno: 318 x