Der Federjude

¹⁾

Ještě dnes zděděná povaha chodská ukazuje všecky přednosti i vady chrabrých Psohlavců. Nemohly je až dosud setříti ani škola, ani spolky, ani politika a noviny, nic, co u nás kazí a ničí svéráz národní vůbec. Chodové dnes jako před staletími nedůvěřují »pánům«, rádi se soudí a škorpí mezi sebou i s jinými, pracují a šetří, aby měli za tři, usmívají se lišácky a chytrácky, když se mluví na př. o scelování pozemků a odvodňování luk. Tu se neopominou nikdy optat sobecky: »Ha kolipa’ bysme na to dostali podpory vod štátu! Dyby nás to nic nekoštovalo, proč pa’ ne? Zkusit bysme to mohli.«

Obchodního ducha nemají však a nikdy neměli ani co by za nehet vlezlo. Nevidí dál než na špičku nosu a obětují-li po dlouhých domluvách na některý průmyslový podnik korunu, čekají, že jim do dne a do roka vynese nejméně dvě. Proto neprobudila se mezi nimi žádná bystrá hlava, která by využila přírodního bohatství a vodních sil, jež zdejší jinak hospodářsky chudý kraj štědře skýtá. A zasadila-li cizí ruka aspoň skromný kvítek továrny nebo jen živnostenské výroby, tak ten kvítek vadl, vadl, až uvadl…

Poměrně nejdéle se zde udržel průmysl sklářský, který lakomí páni ze Švamberku uvedli k nám už v šestnáctém století, snad jen proto, aby ve století devatenáctém mohl se odstěhovati od nás do Staňkov. V době poměrně mnohem kratší vyhasla železná pec a umlkly lomikarovské hamry na Peci a v Trhanově. Stadionskou manufakturu přadláckou a tkalcovskou zabila textilní továrna ve Kdyni. Keramický průmysl v Klenčí dnes bídně živoří a slavná doba našich »majolíkařů« patří nenávratné minulosti. Jenom slídiví sběratelé starožitností a pak musea opatrují žárlivě ve svých sbírkách několik kousků »klencké majoliky«.

Jednu chvíli se zdálo, že »kalounkáři« a pak »plátěnictví« otevrou Chodsku dveře do světa. Řada lidí z Postřekova chodila »do kraje«, nosila do Rudohoří, jmenovitě do Kráslic, kalouny, potřebné k výrobě plechových nástrojů hudebních, jiní kupovali hrubá plátna tak, jak je svinul tkadlec se stavu, bílili je, mandlovali a rozváželi. Když však umřel v Klenčí starý Josífek a v Postřekově Kantůrek, nikdo už se neujal opuštěného »trataru« a putny. Z Rudohoří přistěhovalo se k nám paličkování krajek, kterým se dnes živí řada žen a dívek, jichž mužové a otcové se zednickým rancem na zádech odjíždějí každoročně do světa stavět paláce cizího blahobytu.

Krejčí se ševcem a kovář s kolářem bývali na Chodsku jediní živnostníci domácího původu. Už pekař, truhlář, řezník a šenkýř stěhovali se k nám odjinud a ostatní všecko poctivé řemeslo usazovala milostivá vrchnost, na př. v městečku Klenčí, jen z německých krajů. Drobný obchod pak uchvátili lehce židé, kteří v blízkém Ronšperku mívali své ochranné město. Chodívali s ranci na zádech, zasklívali okna, půjčovali peníze, kupovali a prodávali vše možné, obilí, dobytek, kosti a hadry, ale také hedvábné šátky a fěrtochy, ba i růžence, křížky a obrazy svatých…

Asi v letech čtyřicátých minulého století pak obchodovali hlavně s peřím. Pýchou pořádné chodské hospodyně ještě dnes jsou její peřiny. Postele vystlané až do stropu tvořily hlavní ozdobu selské domácnosti a každá chodská nevěsta musí mít ve výbavě alespoň »na tři lože porušek«. Proto se říká u nás: »Hde rostou divčata, tam rostou i housata.« Není tudíž žádnou vzácností, chová-li u nás selka hejno husí, dvacet či třicet krků čítající, a dalo to velikou práci, než pochopili rodiče, že i husopasové musejí navštěvovati školu. Peřiny nasýpají se ustavičně nové a staré, sleželé peří pak se prodává. Tento »husí« příjem náleží ženským a sedlák se oň vůbec nestará. Bohužel ani tento obchod nedovedlo Chodsko ovládnouti, ale vyrobené zboží dodávalo do Hiršova a Nýrska, kde jmenovitě bohatý peřař, Němec Ondřej Schmidtpeter, kupoval drané i nedrané peří zdaleka široka. Jeho židovští agenti prolézali nejen nejbližší okolí pošumavské, ale pouštěli se až do Polska a do Uher a přiváželi peří nejen husí, ale i kachní, krůtí a slepičí, špinavé, zakrvácené, jak se drůbež zabíjela, slepené a spečené v chuchvalcích. To se pak čistilo, dralo a třídilo v ohromných peřovnách a zasílalo hlavně do Německa a Francie.

České peří bylo ovšem nejhledanější a také nejlépe placené. Z té doby pochází historie, o které chci vyprávěti.

Roku 1842 vyhořelo ohromné přístavní město Hamburk. Tři dny a tři noci, od 5. až do 8. května hořelo staré, svobodné, hanzovní hnízdo. Hořelo uprostřed vody mezi ústím Labe a mořským přístavem a skoro pět tisíc domů lehlo tam popelem. V Klenčí se domnívali, že vidí severní zář, vybíhali před stavení na kopeček a žasli, když se zjistilo, že spatřili rudou záplavu hamburského požáru.

Tam shořel i Schmidtpetrův skoro prázdný sklad peří. Chytrý handlíř však toho nelitoval. Pochopil, že vydělá desetkrát tolik, než činí utrpěná škoda, stačí-li vyřídit všecky objednávky, jež se mu teď z Hamburku pohrnou.

Svolal si hned všecky své náhončí, zvýšil jim o celé procento ceny a židy jako by bičem švihl, rozjeli i rozběhli se do světa. Starý Aron z Ronšperku, kterému se přezdívalo Hušedla, protože si stále mnul ruce, ustavičně se zimomřivě chvěl a naříkal si: „Hušedla, hušedla, to je zima, až mi to může srdce utrhnout,“ ovšem už se nemohl daleko pouštět. Poslal však svého syna Jakuba s mnohými vzácnými radami do Polska a sám si nechal nejbližší okolí.

Májovou krásou oděl se celý náš kraj. Za selskými, stodolami v sadech květem se bělaly i rděly štěpy, hrušky a třešně, po lukách žloutly se pampelišky s blatouchem, pomněnky modře lemovaly kdejaký potůček a na „husím placu“ hrály se na sluníčku husí, matky se stády housat.

Hušedla nestaral se o májovou krásu a vůni, ale bystrým, zkušeným zrakem prohlížel si u každé vesnice nadějný husí dorost a znaleckým zrakem starého odborníka odhadoval, které hejno uzraje nejdříve k první podškubávce. Věděl, že první peří z husy, tak zvané „housenčí“, nemají selky rády a šmahem je prodávají, neboť bývá hrubé, plno „vosenčů“ a málo pružné. Během čtrnácti dnů odhadl starý Hušedla všecko zboží kolem Ronšperku na tři hodiny daleko v českých i německých osadách, takže pak kam si namířil s ohromnou cíchou na zádech a s falešnou váhou v kapse, nikam nešel nadarmo.

Chalupnice Jarošíková právě mačkala na záspi v dížce brambory. Míchala je s plevami a myslila při tom na svoje husy. Sluníčko na ni hledělo přes hřeben sousedního baráčku, slepice jí kradly „kuclíky“ pod rukou, v dřevěném chlívku ucítil vůni pařených plev štětinatý vepřík a vší silou dobýval se na svobodu.

„Pomáhej Pambů, panímámo!“ ozvalo se za chalupnicí.

„Dyž to Pámbů, Hušedlo. Hde pa se tu berete na samyj večer,“ odpovídala Jarošíková, nezvedajíc se od své důležité práce. Poznalať ronšperského Arona po řeči.

„Nó! Jdu za chlebíčkem a jak tak jdu okolo, myslím si: Podívej se, Árone, na tetu Jarošku. Co dělá? Jak se má? Viděl jsi přece na husím place v louže její husy. Husy jako panny, jdi jí je pochválit.“

„Vy jeden, vy!“ zdvihla se chalupnice od své práce a celá záříc, hrozila prstem Aronovi. „Vy holt umíte člověka potěšit a říct mu, co rád slyší. Tak se vám líbilo mý hejno?“

„Komu pak by se nelíbilo? To se musí každému líbit. Daleko široko nemá nikdo tak krkaté husy jako vy. Křížují už, ačkoli ještě štěbetají jako housata. Kobyly vlekou po samé zemi, prsa mají kulatá a když perutěmi zamávají, hvízdá to v uších a prach se zvedá jako ve vichru. Takový husí chov aby pohledal!“

„Dyť je teky dost hledím,“ chlubila se Jarošíková. „Myslím, tak na Jakuba huž mi dá za ně husičkář po zlatce.“

„Panímaminko, jsem vám tou radou, letos neprodávejte,“ snížil Aron hlas k důvěrnému tónu. „Nechte si celé hejno a vyděláte. Jak je Pámbů nade mnou, vyděláte.“

„Máte rozum, Hušedlo?“ podepřela si boky chalupnice, překvapena tou řečí. „Víte, co sežere dvacet husí za den? Jak pak bych je huživila, až se zavře zem a přestane pastva? Dyť už teď šidím slepice, prasátko i kravičku, jen abych dostála husy ze stavení a pár zlatek na dlani. Víc si jich nemůžu nechat než hus s husmanem, abych míla násadu.“

„Já vím, Jarošíková, já všecko vím. Ale přece vám radím, neprodávejte, až hejno dvakrát oškubáte. A radil jsem vám někdy špatně? Peníze potřebujete? A nač? Chcete koupit děvčátkám střevíce, chlapcům kloboučky, sobě fěrtych, mužovi hedvábný šátek na krk. Dobře! Tak si tuhkle vyberte takové šátky a fěrtochy, takové pantle a krajky, jaké chcete.“

„Hdepa’ bych íčko po jaru vzela peníze?“

„Ptám se po penězích? Chci od vás peníze? Kdo řekl, že potřebujete peníze? Můžete platit obilím, lnem, máslem, vajíčky, čímkoli chcete. Ale mně musíte platit peřím. Já od vás nic nechci a nic jiného také nevezmu, než peří.“

„Peří neprodám, dyť mám dívčata.“

„Ale letos prodejte. Jakživo tak neplatilo a do smrti tak peří platit nebude jako letos. Dám pět zlatých, celou pětku dám za libru,“ zdvíhal Aron roztažených pět prstů proti překvapené chalupnici. „To se divíte, co? Slyšel kdo jaktěživ, aby dostal za libru peří takovou ránu peněz? To se vám přece vyplatí, neprodávat husy, ale škubat je a prodávat peří.“

Bradatý Hušedla štíra nasadil do hlavy všem selkám i chalupnicím a než po prvé podškubávaly husy, měl už všecko jejich peří nejen zakoupeno, ale i zaplaceno.

Na hamburském trhu s peřím stál Michl Schmidt­peter se svým zbožím sám a sám. Stál tam už řadu let pevně, nebál se žádné soutěže, ale o to mu šlo, aby toto výhodné místo uhájil svému synu Michlovi, který sám už byl ženat a obchodu rozuměl jako otec.

Čím více se blížila zima, tím hustěji pršely zakázky z Hamburku a zástupce firmy hartusil na jejich rychlé vyřízení. Otec seděl ve Vídni, syn v Budapešti, řídil nákup a doma obě svobodné sestry starého Vondry (jak mu na Chodsku říkali), obě už také stařeny, Nanerl s Rézou, přijímaly zboží a vedly ohromnou péřovnu. V přízemí se zboží vážilo, vysypalo se z mohutných žoků a hned na dlouhých stolech přebíralo a třídilo jen podle barvy na tři ohromné haldy: na peří bílé, barevné a špinavé. Třídiči chodili s ústy zavázanými hustým šátkem, pokryti peřím a oblak prachu jako mlha ustavičně je zahaloval. Párali žoky i staré peřiny a z nich sypalo se peří, na kterém leželi snad souchotináři, umírali lidé nakažení tyfem nebo neštovicemi, nejstrašnější zárodky všemožných chorob vířily tu vzduchem. A Nanerl stála jako generál se zápisníkem v ruce, řadu let tu stála a nejmenší nákaza se jí nechytla.

O patro výš, na ohromné vzdušné půdě, sušilo se ustavičně a podsívalo vyprané bílé peří ze zabitých nebo zdechlých husí a kachen. Mladé statné ženy točily a natřásaly řešata, šlehaly pruty a kypré peří vršilo se na ohromných hromadách jako mohutné sněhové závěje.

Ještě o patro výš, v samém podstřeší šindelem kryté péřovny od čtvrté hodiny ranní, jak se rozbřesklo, až do večerního šera, po celých dvanáct, čtrnáct i šestnáct hodin, s půlhodinovou přestávkou polední, seděla nejpodivnější lidská směs a drala peří. Matky, obklopené malými dětmi, vetché stařeny, různí mrzáci, hluchoněmí, tiší blázni a kreténi skláněli se nad kupou peří, prsty se jim jen kmitaly a z nich vycházel zvláštní suchý praskot jak símě v luscích, když ztvrdne. Všechen ten šustot vyplňoval šindelové podstřeší a zručně třídily jemné peří spodní, lehké prachové i pružné nitkové od hrubého z křídel a ocasu. Zde komandovala Rézi. Dozírala na práci, platila dračkám podle váhy sedraného peří a hotové, pečlivě roztříděné zboží posílala do skladu, kde na ně dychtivě čekali kupci i formaní.

Nýrsko s okolím tvořilo v té době střed evropského péřového obchodu a hiršovský Schmidtpeter po dvě generace stál v jeho čele. Památka na tyto tvrdé sedláky a handlíře v jedné osobě trvá v našem kraji dosud. Výměnkář Skřivánek mi kdysi řekl: »Pomatuj si, chlapče, že v Klenčí máme kostel ze skla, v Koutě ho mají z dříví, hale v Hiršově postavili kostel, faru i klášter — šecko z peří.« ²⁾

Starému Vondrovi Schmidtpetrovi třeštila hlava. Peníze se mu hrnuly do jeho železných truhly, Hamburk platil každou cenu, kterou vyslovil, a proto se snažil využít tuto příznivou náhodu, o které věděl, že se tak brzy nevrátí. Plenil své sklady ve Frankfurtě nad Mohanem, zanedbával Belgii i Holandsko, odkládal tamější objednávky na pozdější dobu, jen aby se mu podařilo uspokojit všecky pohořelce ve světovém přístavu. Jeho obchodní čich mu říkal, že osvědčí-li schopnost a zdatnost v této chvíli, že ovládne ne evropský, ale světový obchod a jeho peří že popluje brzy z Hamburku do Ameriky, Anglie, Norska a Švédska. Přivíral oči, kdykoli se mu zjevil ten vábný obraz a ačkoli sám už uštván stálým cestováním, přece po dobrém i po zlém pobízel k horečné činnosti syna Michla i obě své sestry a ti zas snažili se, aby jim ani peříčko neušlo. Štvali své agenty, zvyšovali jim procento zisku, přibírali nové a nové síly.

Pro Schmidtpetry dralo se nejen v jejich péřovně, ale i doma, na váhu, a přísná Rézi přivírala obě oči, když jí přinášely v sobotu sedrané peří, ve kterém hmatem poznala přisypanou sádru, aby bylo těžší, více »kotyjšů«, než jich v poměru k peří mělo být, nečinila však srážky ani překupníkům, kteří nosili peří hezky navlhlé, jen aby více vážilo.

Za takových okolností byl ovšem i ronšperský Hušedla na koni.

Třikrát už oškubaly selky svoje husí hejna a husičkáři stále nemohli je od nich koupit. Postřekovský Makas, kterému přezdívali „Husar“, ježto skupovával husy pro husičkáře, klel jako pohan, neboť nemohl koupit ani husí nohu, ačkoli už zvýšil cenu o šesták na jediném kusu.

„Haž je eště jednou podškubnu,“ odbývaly jej všude hospodyně: „Mám huž zaprodaný peří Hušedlovi, ha tomu je musím dát, vězí na mně jako zimnice.“

A nelhaly. Aron se snažil urvat pro sebe, co se dalo a jen se tajně soužil, že musí být pouhým náhončím, spokojit se sbíraným mlékem a nemůže slízat smetanu s toho krajáče, jejž drží Schmidtpeter v ruce za obě uši.

„Tak, panímámo, mám tu ještě dvě libry peří, kdypak je dostanu? Co?“ dorážel na chalupnici Jarošíkovou hned po svatém Václavu.

„Hale, Hušedlo, mějte přece ňáký rozum! Dyť huž ste ho vodnes šest liber ha íčko mušíte počkat, haž voškubám husy na zimu naposled.“

„Nuž, dobře, počkám; ale potom už peří tak platit nebude. Přece nechcete moji škodu?“

„Ha to nechci, Pámbů mě chraň.“

„Tak víte co, Jarošíková, vy jste poctivá žena, já si vás vážím. Nechám si to peří u vás, přijdu si pro ně v zimě, ale vy mi je zato sederete.“

„Neblázníte, Hušedlo? Dvě libry peří sedrát ha zadarmo?“

„Nu, vždyť bude, zima, dlouhé večery, co máte dělat?“

„Že vám huba nebolí! Štyry ruce dybych míla, pro každou se najde práce. Hdo pa’ za mě sepřede len ha koudel? Hdo pa’ hušije dětem košile ha podrazí punčochy? Eště nemáme hani vymláceno ha zasito. Semena mušíme v zimě přebírat, haby bula zjara na setbu. Té ňáký práci ha vy si řeknete jenom tak, habych vám sedrala dvě libry peří. Dyť my derem jenom v sobotu.“

„Něco za něco, nic za nic,“ kroutí se Aron. „Tak abyste věděla, že mám srdce na pravém místě, přidám vám salup, pěkný salup z kdyňský fabriky, bratru stojí za pětku.“

„Salup povídáte?“ zamyslila se chalupnice. To jí v duši vstávala mlsná touha po pestrém vlněném šátku, jaký viděla před týdnem v kostele na selce Polcarce.

Aron vidí chalupnici až do nejtajnějších záhybů jejího prostého nitra a proto povídá: „Takový salup, zrovna takový, jaký jsem přivezl selce Polcarce.“

„Za takuvý salup bych vám s dětma tak tera to peří sedrala,“ pomalu, jaksi nerada slibuje Jarošíková.

„Do vánoc, panímámo, do vánoc je musím mít.“

„Do vánoc, povídáte? A jejej! To jo! Do vánoc – to máme víc než štvrt leta – to vám je snadlo sederem,“ usmívá se chalupnice a už se necítila na oběť tak těžkou. Vyprovází Hušedlu až před vrata a zdá se jí, jako by vyhrála terno v lutrii.

O klenčské pouti a posvícení, tu neděli po sv. Martině, už se nakrucovala vskutku pod novým salupem, když kráčela do kostela na ranní. Hryzlo jí jen pomyšlení, že dvě libry nesedraného peří visí dosud v sypku, přehozeném přes bidlo na punebí a že dosud na ně ani nesáhla. Kalilo jí to i radost i sváteční náladu.

„Hned po posvícení se do něho pustím,“ umiňovala si svatosvatě a nelhala.

Starý Aron seděl v židovské ulici v Ronšperku ve svém páchnoucím krámku. Brejle měl na nose a prohlížel si v odřeném zápisníku klikyháky. Nikdo jiný by jich po něm nepřečetl, neboť si vedl jedinou svoji obchodní knihu hebrejským písmem a německým jazykem. Pomalu obracel list za listem, sem tam něco připsal, některou řádku přeškrtl, chvílemi se za uchem podrbal, chvíli si pohladil svoji vousatou, prorockou bradu, chvíli spokojeně mlaskl jazykem, někdy si i hluboce povzdychl.

Tři dny už konal tuto důležitou práci, neboť tři dny už ho drželo v zajetí takové počasí, že by Aron ani psa nevyhnal z domu, natož aby sám se odvážil s rancem přes rameno vydati se přes pole. Aby nezahálel, dělal si svoji jednoduchou obchodní bilanci, počítal ztrátu i zisk, vzpomínal si na všecky dlužníky, které musí ještě do nového roku navštívit.

Potěšilo se jeho staré srdce, když zjistil, že letos nejvděčnějším předmětem obchodu bylo přece jen peří. Dvakrát na něm vydělával, neboť neplatil hotovými, ale vyměňoval je za jiné zboží. Kdyžto jemu sázela za ně na dlaň hiršovská Roza stříbrné tolary. Hezkou hromádku jich už má a ještě si jich pytlík přinese, až odvede sedrané peří. Peří z živých husí, dobře krmených. Prima zboží! Peří bílé jako padlý sníh, peří s prachem, poctivé, nové a nesležené, samé takové, jako má ta Jarošíková v Klenčí.

Sliny se mu sbíhaly v ústech a netrpělivě hleděl opoceným oknem na špinavou ulici, kde se prášil ustavičně drobný sníh jako mouka ve mlýně.

Nic na světě netrvá věčně, ani sněhová prášenice ne. Aron se dočkal, že se v adventě počasí vybláznilo, cesty se prošlapaly a židovský měsíc »Kislev« se slavností »tafóta«³⁾ valem se blížil. Hu­šedla jako pravověrný žid dával Bohu, co Božího jest, a chtěl býti do této »slavnosti světel« hotov se všemi starostmi světskými.

»Nechoď, Arone,« bránila mu ráno věrná jeho žena Judita, když viděla, jak sahá po holi a velikou cíchu na peří stáčí si pod paždí. »Počkej, až se vrátí náš syn Jakub a pošli ho do vesnic za sebe. Už nejsi mladík, překvapí tě nehoda a zkazíš nám svátky.«

Aron však nebyl k udržení. V celém těle cítil nezkrocenou touhu, aby rozdělaný obchod sám dokončil, aby se mohl pochlubit synu, kolik on tu vydělal a možná, možná, že zahanbí toho mladíka, který se také kurážně pouští do všeho…

Ta silná touha vyhnala jej z domu, vedla jej přes Vlkanov a Kramolín do Mlýnců a odtud do Postřekova. Všude se zastavil, všude musel někoho upomenout, něco vybrat, cíchu na zádech nadouvá se mu víc a více, celkem vedlo se mu až dosud velice dobře. Podařilo se mu koupit i libru peří, o kterém nevěděl a ani si nevzpomněl. Už se valem stmívalo, když už se blížil k Postřekovu. V prosinci je den jako píď, víc tmy než světla. Dnes však se nestmívalo jen zimním šerem blížícího se večera, nýbrž i mrakem, který se nepozorovaně vytáhl z Hanzlíčkova koutu a pomalu přikryl už půl oblohy nebeské nad hlavou Aronovou, vězící v kožišinové čepici.

»Hušedlo, habyste se do Klenčí dnes huž ani nepouštěl,« radil mu dobře postřekovský Kalíšek.

»Proč bych se tam neměl pouštět?« překvapeně se zastavil na dvoře u Hojdů Aron. »Protože je tma? Nebo protože začíná padat sníh? Zavažte mi oči a s očima zavázanýma trefím do Klenčí a v Klenčí do každého stavení, kam mě pošlete.«

»Strhne se vějka, lesy huž hučí, vostaňte hu nás přes noc,« radil mu dobře soused.

»V Klenčí zůstanu. Tam ještě doběhnu. Obejdu si večer hospodyně, ráno si zjednám člověka se sáňkami a pustím se do Hiršova,« odpovídal tvrdohlavě Aron a vyšel od Hojdů zadem na cestu ke Klenčí.

Za stodolami skučel sice už vichr jako pes na řetězu, bylo to však snesitelné. Když se však dostal na Meziloučky, tam už to Aronem točilo, tak tak, že se ubránil větru a zachoval směr cesty. Na předních Vrchách však nemohl oči ani otevřít a jak slezl k Lavkám, ani sám dobře nevěděl. Brodil se sněhem po kolena, chvílemi zapadal po pás, tma jako v pytli a kolem jako by se sršni rojili, tak vánice hučí, bzučí, hvízdá a skučí.

»Vajgrle, vajgrle!« naříká si Hušedlo. Překřehlou rukou svírá konec cíchy přehozené přes rameno, kterou nadouvá asi deset liber peří, druhou rukou opírá se o hůl, napíná zrak i sluch, nespatřil před sebou světlo, nezaslechl-li zaštěknout psa, bílé hodiny, vykřiknout člověka nebo zvíře.

»Vždyť nemohu být daleko od Klenčí, pár kroků tam musím mít. Každou chvíli musím přijít do mlynářovic švestiček a ty už mě přivedou rovnou do uličky ke mlýnu,« šeptá si unavený a upocený Aron. Vzpružuje se tou myšlenkou k novému zápasu s rozkaceným živlem: »Měls poslechnout moudrou svoji ženu! Neměl jsi se vydávat na cestu,« kárá ho vnitřní hlas. »Zabloudíš-li, jsi ztracen. Síly tě opustí, klesneš, zmrzneš, zahyneš, zapadneš sněhem ty i tvá cícha, i tvé peří, všecko tvé a nikdo tě nenajde, dokud na jaře nesejde sníh.«

Jako když unaveného koně bodne ostruhou, napjal stařec poslední zbytek svých sil, vlekl se ještě chvíli, zastavil se, poslouchal a vykřikl radostně: »Hošianna! Hachag!«⁴⁾ Neboť v té chvíli rozštěkal se zuřivě kdesi pod ním pes, osvětlené okno rýsovalo se matně v tmoucí tmě, štiplavý zápach zemi sraženého dýmu ho ovanul. Aron učinil dychtivé krok kupředu a už cítil, jak mu mizí půda pod nohama a boří se kamsi do propasti. Leknutím oněměl, sevřel jen oběma rukama cíchu, cítil, že visí kdesi mezi nebem a zemí, sevřen jako v kleštích, a ztratil vědomí.

— »Pro pět ran Krista Pána. Cák se to díje?« vyskočil Jarošík se strouhací stolice, kde klidně strouhal šindelák, když se v černé kuchyni počala sypat k zemi malta a cihly, když v komíně ozvaly se strašlivé rány a všechen dým z kamen valil se všemi skulinami do světničce.

»Komín! Pád’ nám komín! Jistě nám meluzína porazila komín,« zabědovala chalupnice a ustrašené děti daly se do pláče u stolu, kde s matkou draly poslední peří pro žida Hušedlu z Ronšperka.

To už se Jarošík ohrozil, skočil ke krbečku, napálil čerstvý špán, vrazil s ním do kuchyně a posvítil si do komínu. Nic neviděl, protože dusivý dým, jako oblak, naplňoval celou kuchyň, zato však slyšel, jak v komínu cosi funí a chrčí, sténá a dusí se, takže být to jiný a nepravý Jarošík, který prodělal napoleonské války, jistě by byl leknutím zdřevěněl. Ostatně se nebál také proto, že zvědavá žena běžela za ním v patách a jak slyšela to funění a supění, hned vykřikla: „To srnec, jistě srnec spadl nám do komína, jako předloni Jalovcom. Počkej, přinesu té z punebí řebříček ha vlezeš tám pro něn ha chytíme spolou.“

Jen dořekla, a už se chtěla na patě obrátit, když vtom jim cosi nad hlavou znovu zachrastilo. Řítilo se dolů těžce dýmem, dopadlo na hromadu sazí a popele a když si na to posvítil Jarošík, vykřikl leknutím: „Dyť je to člověk! Pomoz mi ho vynést na čerstvý povětří, haby přišel k sobě.“

Jenom chvíli ho třeli a omývali a nešťastník už sám se posadil na dlaždičkách předsíně a vykřikl: „Peří! Kde je mé peří?“

„To ste vy, Hušedlo?“ spráskla ruce chalupnice, která jej poznala po hlase. „Pro Boha vás prosím, kudy pa’ to k nám dete? De pa’ se tu tak pozdě tlučete?“

„Všecko povím, jenom mi napřed řekněte, kde je mé peří?“

„Že bude v komíně!“ zasmál se chalupník, popadl řeblo, jež tu stálo s pometlem u ústí pece. Píchl násadou do komína, opřel se o ni a vtom mu vyjely obě ruce s řeblem do výše a také dým rychle vtahoval se a ztrácel ve výši.

Na zemi seděl a kašlal Aron. Uštván a unaven, neměl tolik síly, aby se postavil na nohy a udržel se na nich. Musili ho odnést do světnice, uložit do postele, Jarošíková uvařila mu hrnek bezu a její muž rozběhl se druhý den do Ronšperka vyřídit Aronce, co se stalo jejímu muži. Přijela si pro něho s koníčkem, odvezla si ho domů i s učerněnou cíchou peří a od té chvíle Klenčí Hušedlu již nespatřilo.

Na tuto zatrolenou historii jsem si vzpomněl, když jsem letos⁵⁾ stál v hiršovském kostele nad kamenem, pod kterým od roku 1844 odpočívá Ondřej Schmidtpeter, a když jsem pak na faře spatřil jeho na plátně malovanou podobiznu a obdivoval se železné pokladně s důmyslným zámkem a klíčem, která jej provázela na všech obchodních cestách jeho. 

Zobrazeno: 50 x