(obec Javorná)

Vikariát Sušice-Nepomuk

Farnost Javorná

Šimandlův Dvůr, něm. Simandlhof v r. 1869–1890 osada obce Seewiesen v okr. Sušice, v dalších letech jako osada zanikla.

Souřadnice objektu: 49.215573°N, 13.298906°E¹⁾

Kaplička u Šimandlova Dvora 1. 8. 2006

V souvislosti se Šimandlovým dvorem se vypráví jedna pověst.

O klevetivé selce. Pod lesem mezi Jestřábí horou a Zaječím vrchem vede stromořadí k lesu a dál k chalupě zvané Krásná bída. Na poloviční cestě skrývá skupina stromů před zvědavými zraky pocestných Simandlův dvůr.
Kdysi tu hospodařil sedlák se selkou na králováckém gruntě. Sedlák obdělával pole a selka? Byla zvědavost sama! Na práci čas neměla, protože musela neustále vyzvídat, co se kde šustlo, kdo a kdy s kým kam šel. V zimě posedávala ve světnici u okénka, jímž viděla na cestu ke kostelu a dolů k Pošingrovu dvoru.
Selka však nebyla jen zvědavá. Byla také velmi zlá. Její jazyk bodal a píchal víc než trní a bodláčí. Nebylo divu, že sedlák odcházel z domu, jak mohl. Selka ho nenechala na pokoji ani minutku. Když se mu podařilo vytratit se z jejího dosahu, uvázala si černý šátek na hlavu, přehodila tmavý kabátek a už se její kanafasová sukně kmitala v aleji buď k faře a ke škole, nebo na Samoty, či k jinému dvoru.
Nejvíc měla spadeno na mužské pokolení. Nikdo se jí nezavděčil, a když na některého chasníka nebo sedláka nic nevěděla, něco hodně ošklivého si vymyslela a děvčeti nebo selce ještě za tepla donesla.
Jednou zjara seděla selka opět u okénka, aby jí nic neušlo. Její ostříží oči na tu dálku dobře viděly, jak se Mariánka Denkovic vybavuje s Tondou ze Štíhlova. Kde ten se tady najednou vzal? To musí vypátrat.
Rychle vstala, ale ouvej! Hlava se jí zatočila, nohy podlomily. Ztěžka dopadla zpátky na lavici. Když hlava bolet nepřestávala a slabost těla se zvyšovala, poznala selka, že brzy opustí tento svět. Jestliže dříve své sousedy pomlouvala a mezi sebou znesvářela, teď je přímo nenáviděla. Aby na ni sousedé ani po její smrti nezapomněli a báli se jí, prosila všechny nečisté síly o po­moc. Ty jí přislíbily, že po smrti bude moci kolem Simandlova dvora strašit.
Selka už jen nemohoucně polehávala na posteli a zlořečila. Sedlákovi přece jen nedalo, aby jí neposloužil a nepostavil jí podle starého zdejšího zvyku k hlavě dvě hořící červené svíce. Přitom selka postřehla, že se jejím řečem jen usmívá a mává rukou. A tu z ní vyjelo:
„Jen si mávej! Jen se raduj! Ani po smrti vám nedám pokoj!“ Sedlákovi nešla ta slova z hlavy. Večer šel honem za sousedy, aby se při plném džbánu poradil, co tím selka myslela. Nejdřív si toho sousedé nevšímali.
Přes noc se jim však v hlavách selčina slova rozležela a večer už méně pili a více o nich rokovali. Až třetí večer pochopili, co má selka za lubem. V družné zábavě pak popíjeli až do rána. Tu noc selka zemřela. Snad právě ve chvíli, kdy se náhle zvedl silný vítr, až v kam­nech zaskučelo.
Ženské přišly podle zvyku zemřelou připravit k poslednímu odpočinku. Oblékly mrtvou do svátečních šatů a položily ji na umrlčí prkno ležící na dvou židlích. Po obou stranách zapálily svíce ve foukaných skleněných svícnech. Také oznámily dobytku, lnu na poli i lněnému plátnu v domě, že selka zemřela. Zatlačily jí oči čtyřkrejcarovou mincí, která byla určena pro prvního žebráka, kterého po pohřbu potkají.
Sotva ženy odešly, už tu byli mužští, aby vykonali dílo, které je mělo ochránit před návratem mrtvé selky. Každý přinesl pořádný provaz a jimi selku důkladně svázali. Potom ji uložili do rakve a provazy zakryli pokrývkou, aby nikdo nic nezpozoroval. Den nato přišlo osm pozvaných farářů v čele s biskupem vykonat pohřební obřad se zaříkávacími modlitbami. Ne však na hřbitově u kostela, ale přímo u statku vedle kapličky pod košatým dubem. Tím bylo selčino kouzlo zmařeno, ale jen na sto let.
Jenže nikdo neví, kdy se všechno událo a kdy tedy uplyne ona lhůta. Po dubu již není ani památky — rozčísl jej blesk a s ním snad i ono kouzlo. Jen statek a opuštěná kaplička tu dosud stojí jako svědkové dávných výsad králováckých svobodných sedláků i osudu klevetivé selky. ²⁾ 

Zobrazeno: 110 x