Odkaz na hlavní stránku| Okres Domažlice| Okres Klatovy| Okres Tachov| Okres Plzeň-jih

Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


Postranní lišta

Prostor pro reklamu :-)










































p._jaroslav_karl

P. Jaroslav Karl

P. Jaroslav Karl
P. Jaroslav Karl po mši sv. při loučení s P. Antonínem Bachanem 26. 08. 2012
P. Jaroslav Karl se narodil 18. června 1929 v Plzni a zemřel 19. března 2019 v Klatovech.

V jeho třech letech se rodiče přestěhovali do Klatov, kde vychodil pětiletou obecnou školu a po vzniku protektorátu v roce 1939 začal navštěvovat osmileté gymnázium. Již během války se zapojil do skautské odbojové skupiny Černý lev. V odbojové činnosti pokračoval i po komunistickém převratu. Po maturitě v roce 1948 studoval teologii v Českých Budějovicích až do uzavření semináře v roce 1950.

V letech 1951-1952 vykonával povinnou vojenskou službu u Pomocných technických praporů v Libavé a ve Šternberku u Olomouce. Přímo v kasárnách byl 29. září 1952 zatčen Státní bezpečností, po roční vyšetřovací vazbě byl vojenským soudem v Praze odsouzen k 17 letům vězení za velezradu a vyzvědačství, důvodem uvěznění byla jeho činnost ve skautské odbojové organizaci Černý lev a náboženské aktivity. Při soudním líčení ho prokurátor vinil i z vraždy nevinných korejských dětí, matek a starců.

Uvězněn byl ve věznici v Leopoldově, kde sdílel celu například i s budoucím československým prezidentem Gustávem Husákem. V roce 1960 byl po rozsáhlé amnestii prezidenta Antonína Novotného podmínečně propuštěn. V roce 1961 byl znovu zatčen, odsouzen za rozvracení republiky na dva roky vězení a zbytek předchozího trestu. Nejprve byl uvězněn znovu v Leopoldově, pak byl přeložen na žádost sestry a matky do Valdic, kde byl vězněn také jeho švagr. V této věznici přijal tajně kněžské svěcení z rukou biskupa Jána Chryzostoma Korce. Z Valdic byl P. Jaroslav Karl propuštěn v roce 1965 na prezidentskou milost poté, co podal žádost o revizi rozsudku.

Po propuštění pracoval na melioracích v Zemědělském stavebním podniku v Klatovech, Dětské psychiatrické léčebně v Běhařově, kde pomáhal zakládat rehabilitační oddělení. Po dálkovém studiu na střední zdravotnické škole pracoval od roku 1979 jako ošetřovatel v Psychiatrické léčebně v Praze Bohnicích.

Zapojil se do aktivit podzemní církve a tajně připravoval české bohoslovce na svěcení, které probíhalo v DDR u biskupa Joachima Meisnera z Berlína. Kněžské povolání mohl legálně vykonávat až po pádu komunismu. V letech 1990–2003 působil jako děkan v Bechyni. Nyní je v důchodu a je aktivním členem Konfederace politických vězňů v Klatovech. V Klatovech zároveň působí jako výpomocný duchovní.

Oslavy 70. narozenin Růženy Červené (22. 11. 2014)
Oslavy 70. narozenin Růženy Červené (22. 11. 2014)

Jaroslav Karl – MUKL

1)

Narodil jsem se 18.6.1929. Bylo to v Plzni. Když mi byly tři roky, přestěhoval jsem se s rodiči a sestrou do Klatov, kde jsem prožil své mládí. Navštěvoval jsem zde obecnou školu a potom reálné gymnázium.

Můj otec si otevřel v Klatovech obchod s textilem. Ještě před 2. světovou válkou byl jmenován soudním znalcem v oboru textilií a skla. Za války byl často zván českou kriminálkou do budovy Okresního soudu v Klatovech, kde měl odhadovat cenu zabaveného zboží obchodníkům, které udali bohužel Češi. Na základě tohoto odhadu byli potom obchodníci souzeni (od pokut po koncentrák). Otec se domluvil s několika dozorci, že pomůžou k vynesení části zabavených věcí ven z budovy soudu. Tím se snížila hodnota zabaveného zboží. Já jsem potom několikrát v noci po jedné hodině šel z domova s vozíkem k budově soudu, kde už u vrat na mne čekal dozorce, vpustil mě dovnitř, já jsem naložil otcem připravené zboží na vozík a odvezl ho domů, kde jsme všechno s otcem uložili ve sklepě. Po válce tuto část zabaveného zboží odnesl otec těm, kterým bylo zabaveno. Jeden obchodník, ke kterému otec přinesl část zboží, které zachránil, otce obvinil, že mu nevrátil všechno, že mu část ukradl! Ta naše povaha česká…

Až po válce jsem si uvědomil, jak otec riskoval, aby uchránil druhé perzekucí. Kdyby se to prozradilo, skončil otec v koncentráku, nebo byl popraven.

Ještě před 2. světovou válkou jsem chodil cvičit do Sokola a zároveň jsem byl členem 2. oddílu katolických skautů. Někdy v roce 1944 jsem spoluzakládal Scholu cantorum, kde jsme pod vedením ctihodné sestry Lubomíry v klášteře v Klatovech nacvičovali gregoriánský chorál. Zpívali jsme potom různé mše (introit, graduál) a jiné chorální zpěvy. To bohužel skončilo rokem 1948 nebo 1949. Bylo to pravidelně při nedělní Mši svaté.

Na podzim roku 1948 jsem nastoupil do českobudějovického semináře, kde jsem studoval dva roky. V r. 1950 byl seminář komunistickou vládou zrušen. V září roku 1950 jsem se přihlásil na dodatečné zkoušky na lékařskou fakultu v Plzni. Když jsem po pohovoru odcházel z děkanátu, potkal jsem na chodbě jednoho svého spolužáka z gymnázia. Ptal se, co tady dělám. Řekl jsem mu, že jsem podal přihlášku na zdejší fakultu. On, jak jsem se později dozvěděl, zašel v Klatovech na výbor KSČ a tam to oznámil. Z děkanátu jsem potom dostal zamítavou odpověď s odůvodněním:„… Neprojevoval dříve zájem o studium přírodních věd.“


Po neúspěchu s přihláškou na medicínu jsem podal další žádost o přijetí do rehabilitačního kurzu v Praze, který byl řízen přímo nějakým oddělení na ministerstvu zdravotnictví. Vedl je MUDr. Černý, se kterým jsem se později setkal v leopoldovské věznici jako s muklem. Na ministerstvu jsem měl přijímací pohovor. Kádrovala mě tam nějaká bývalá uklízečka, kterou jsem „ukecal“ a byl jsem přijat, přestože kurz už běžel jeden měsíc. Rehabilitační kurz byla vlastně rehabilitační škola - čtyřletá - zredukovaná na jeden rok. Přednášky byly v jednotlivých ústavech lékařské fakulty od rána až do večera s polední hodinovou přestávkou. Na studium jsme měli vysokoškolská skripta. Ke konci kurzu nám bylo divné, proč se musíme v anatomickém a později patologickém ústavu učit jednoduché amputace končetin, šití ran apod. Při zkoušce z patologie dostal zkoušející asistent příkaz od dr. Rezkové z ministerstva, že nesmím zkoušku udělat. Zřejmě se už vědělo, kdo jsem… Dostal jsem otázku z patologie a hned otázku, která patřila do interny (vrozené a získané vady na srdci). Odpověděl jsem na otázku z patologie a ohradil se proti druhé. Odpověď zněla: „To mě nezajímá. Odpovězte i na druhou otázku.“ Co jsem znal, to jsem řekl. Po mně byl zkoušen další. Byl to nějaký sanitář se základním vzděláním. Na žádnou otázku neznal odpověď. Protože byl členem KSČ, musel projít a tak dostal čtyřku. Později jsem se dozvěděl, že já, vzhledem k tomuto studentu, jsem dostal trojku a nebyl jsem vyloučen. Další pokus o vyloučení byl při maturitní zkoušce. Profesor Hněvkovský dostal opět od dr. Rezkové příkaz, že maturitu nesmím složit. Slíbil jen, že dostanu nejtěžší otázky a známku podle mých odpovědí. Nakonec jsem dostal maturitní vysvědčení, kde byla napsána odbornost rehabilitační instruktor. Moje poznámky, které jsem si připravil na „potítku“, než na mě přišla řada u ústní zkoušky, si prof. Hněvkovský vyžádal a požádal mě, jestli bych dovolil, aby je uvedl ve svých skriptech pro mediky.

Následující příhodu uvádím hlavně pro pobavení: Někdy v roce 1949-1950 (v době, kdy ještě nebylo oplocení na hranici se západním Německem) jsem pomáhal přejít dvěma mužům na cestě přes hranice. Vysvětlil jsem jim cestu na šumavský Polom. Řekl jsem jim, že musíme vystoupit až na vrchol a že to poznají podle kříže, který tam stojí. Odtud už sejdou směrem, který jim ukážu, až na hraniční cestu, za kterou je po několika metrech hranice. Když jsme přišli na vrchol, bliknul jsem baterkou na kříž, aby ho viděli. V tom se stalo něco nečekaného. Jeden muž se vylekal, kalhoty plné strachu, a v tom okamžiku měl, jak se říká „bláto na vlastním hřišti“. Stáhnul si kalhoty a potom opatrně i trenýrky i s odpadem vlastního těla a s patrným odporem zahrabal do země - takto odlehčen putoval v hluboké tmě - na západ…

Za dva dny po složení maturity jsem byl povolán k nástupu u vojenské služby u PTP. Nastoupil jsem 1.10.1951. Nejdříve jsem byl v Libavé, po „pořadovém výcviku“ jsem byl převelen do Šternberka u Olomouce. Za rok si pro mne přišli soudruzi ze Státní bezpečnosti a tak jsem se 29.9.1952 ocitl v péči „ministerstva lásky“. Odvezli mě do Olomouce a odtud následující den na StB do Plzně. Na výslechy mě vodili bachaři, drželi mě za ruku, protože jsem měl na cestě k výslechům vždy zavázané oči. Výslechy byly každý den od pondělí do soboty, někdy i v neděli, od rána do oběda a znova odpoledne. Po několika měsících jsem byl zavolán na výslech až odpoledne. Když jsem se pozdě večer hlásil o večeři, přinesl mi bachař mléko a kousek chleba. Další dny se to opakovalo. Po několika dnech, když jsem se vrátil z výslechu, jsem si najednou uvědomil, že jsem při výslechu říkal to, co mi řekl vyšetřovatel, a tak to bylo zapsáno i v protokolu. Blesklo mi hlavou, že asi dostávám do mléka nějakou chemikálii. Od toho večera jsem už mléko vyléval do záchodu na cele. Jednou jsem vylil mléko právě v okamžiku, kdy se bachař podíval „špehýrkou“. Následující den jsem šel ještě odpoledne na výslech. Další dny už ne.

O vykonstruovaném procesu a prvních zkušenostech z Leopoldova

Po roční vyšetřovačce jsem byl převezen do Prahy do „garňáku“ na Loretě a čekal tam na soud. I tam jsem měl na cele „bonzáka“, který ze mne tahal rozumy. Byl to bývalý bohoslovec. Měl však smůlu jako předtím bonzáci v Plzni na vyšetřovačce. Za ten rok vyšetřovačky jsem byl psychicky tak vyčerpaný, že jsem musel usilovně přemýšlet, abych dal dohromady modlitbu Otčenáš. V té době jsem jen říkal: „Pane, já už ničemu nerozumím, já Ti ale věřím, v Tebe věřím“.

Když přišel den soudu, šel jsem tam s přesvědčením, že budu odsouzen k trestu smrti. To vyplynulo z toho, že při výsleších v Plzni jsem stále slyšel od vyšetřovatele. „Ty kurvo vatikánská, ty svině imperialistická… ty budeš viset“. Nakonec jsem tomu uvěřil a byl přesvědčen, že mě nic jiného nečeká.
Z celého soudního líčení jsem vnímal jen začátek a konec. Pro předsedu vyššího vojenského soudu bylo překvapení, když se ptal na nacionále, že jsem neznal své příjmení a řekl jen Jaroslav, základní číslo to a to, jak jsme se museli hlásit na StB. Vojenský prokurátor začal svou obžalobu takto: „Vážený vojenský senáte, vážení soudruzi soudci. Zde vidíte vraha nevinných korejských dětí, matek a starců…“ To bylo pro mne téměř šokující, a proto jsem si to asi zapamatoval. Dál to prokurátor dialektickou metodou dokázal. Jak probíhalo soudní líčení dál, to si nepamatuju. Vnímal jsem na konci jednání, kdy se asi vynášel rozsudek, slova „absolutní trest“. Oddechl jsem si a řekl si: tak do 14ti dnů už bude po všem, už budu viset. A docela jsem se na to v tu chvíli těšil. Teprve po půl roce po soudu mi v leopoldovské věznici přečetli rozsudek - 17 let vězení. Navíc ze správy nápravných zařízení zákaz pobytu mimo uzavřený ústav.

Po soudu jsem byl převezen do věznice na Pankráci, kde mě mj. lékař zvážil - měl jsem 48 kg. Nejdříve na samotku a asi po týdnu do kobky ve sklepě, bez okna a řádného větrání. Bylo nás tam naměstnáno asi 10 až 12. Spali jsme ve stoje, několik v kleče, polosedě. Odtud jsem byl převezen s dalšími mukly autobusem s nápisem „Zájezd“ do věznice v Olomouci, kde jsme přespali a druhý den jeli dál, až jsem se ocitl ve věznici - pevnosti Leopoldov na Slovensku. Tam bylo přivítání: „Pamätajte si, odtiaľto len nohami vopred!“ Potom nás odvedli na samotky. Já byl na cele sám. Důvod byl asi ten, že mě považovali za blázna. Když jsme totiž odevzdávali civilní oblečení, ptal se mě mukl, který zapisoval svršky: „Koľko máte nohavíc?“ Bylo mi to divné, proč se ptá na nohavice, ale odpověděl jsem: „Dvě nohavice.“ Když jsem potom předával svršky druhému muklovi, tak se mě ptal: „Kde máte druhé nohavice?“ Vzal jsem si jednu a pak druhou nohavici. Bachař, který u toho dohlížel, prohlásil: „Blázon“. Na cele mi bachař řekl: „Keď bude previerka, staňte si pod oblok (tj. pod okno).“ Já jsem hledal nějaký oblouk, ale nenašel. Při večerní prověrce, když bachař otevřel celu, hlásil jsem jméno a základní číslo. Ani jsem to celé nedořekl a bachař zařval: „Čo som vám vravel! Kde máte stať?“ Já jsem odpověděl: „Stojím pod obloukem,“ a ukázal jsem na lampu, pod kterou jsem se postavil. Bachař přivřel dveře a řekl vedle stojícímu bachaři: „Daj si pozor! Blázon!“ Později, když už jsem byl na velké společné cele na jiném oddělení, jsem se dozvěděl, že šlo o kalhoty a okno. 2)

Jak žili křesťanští muklové

První pracoviště bylo draní peří, třídění petrželové natě, loupání cibule a někdy také vypeckovávání meruněk. Na všechno byla denní norma. Tam jsem se seznámil s dominikánem, otcem Braito, který byl ubytován na oddělení, kde byli jen kněží. Ten měl vždy připravenou nějakou přednášku nebo téma na rozhovor. Byla to i příležitost ke zpovědi. Když byl převelen někam jinam, objevil se asi za týden potom basilián - Polák, myslím, že se jmenoval Kamiňski. Ten pokračoval v „práci“, kterou začal Braito. Eucharistii nám přinést nemohli, protože před odchodem na pracoviště se museli podrobit prohlídce. Brzy jsem našel kontakt na kněžské oddělení (tehdy se tomu v Leopoldově ještě neříkalo „vatikán“) a pravidelně dostával Eucharistii. Později jsem sám připravoval malé částečky hostií z tzv. psích sucharů, pečlivě jednotlivě zabalených do cigaretových papírků (tak to doporučil jezuita Kajpr), a předával dál, až se hostie ukryté v krabičkách od zápalek dostaly ke kněžím. Konsekrované hostie jsme potom dostávali zpět.
Když jsem byl později přeřazen na jiné pracoviště (Agrostroj Pelhřimov), podařilo se mi znovu navázat kontakt s kněžským oddělením. Pokračoval jsem dál v přípravě hostií, odesílal „muklovskou poštou“ na kněžské oddělení a dostával zpět už Eucharistii. Jednotlivé partikule jsem potom předával dalším muklům z řad věřících.

Chtěl jsem pokračovat ve studiích teologie, a tak jsem zase prostředečně žádal kněze, kteří přednášeli na teologických fakultách, aby mi dali dohromady postupně témata z dogmatiky a morálky (biblistiku jsem měl celou ještě v semináři). A tak jsem během krátké doby dostával požadovaný materiál. Dostával jsem to většinou napsané na cigaretových papírcích, někdy na balícím papíru.

Tam jsem se setkal i s bratrem popraveného Rudolfa Slánského. Ten jednou přišel za mnou s prosbou, zda bych mu mohl napsat něco o Starém Zákonu. Když jsem si ujasnil, o co mu jde, slíbil jsem mu, že dám něco dohromady. Sehnal jsem si na pracovišti balicí papír (psací papír byl nedostupný) a během krátké doby jsem na ložnici něco napsal a dal Slánskému, a víc se už o to nestaral. Když jsem se po druhém zatčení a odsouzení ocitl opět v Leopoldově, byl jsem dán na velkou ložnici (70 lůžek), kde jsem se setkal se starými známými, kteří nešli na amnestii domů. Jeden mukl ke mně přišel a říká: „Podívej se, Jardo, to je něco, to si počteš,“ a dává mi do ruky nějaké popsané papíry. Když jsem si to pročítal, zjistil jsem, že je to moje povídání, o které mě žádal kdysi Slánský (někdy v r. 1955-56).

Jednu dobu jsem byl na světnici s generálem Syrovým, který byl v roce 1945 odsouzen za údajnou kolaboraci s Němci v létech 1938-1945 na 20 let žaláře. Syrový, jak známo, prodělal celou sibiřskou anabázi, zúčastnil se legendární bitvy u Zborova a jako respektovaný národní hrdina se v roce 1920 vrátil do vlasti. Před válkou zastával funkci ministra obrany. Od něho jsem dozvěděl následující: Když před vypuknutím 2. světové války abdikoval prezident Eduard Beneš a odlétal do Anglie, požádal gen. Syrového aby mu dal k odletu čestnou vojenskou jednotku jako prezidentovi republiky. Generál to odmítl s poukazem na to, že bude odlétat jako soukromá osoba. Beneš ho po několika dnech znovu požádal a opět byl odmítnut. Na to mu Beneš řekl: „Pane generále, my se ještě jednou sejdeme a bude vás to mrzet!“ A tak se taky stalo.

V květnu 1945, po návratu Eduarda Beneše do republiky, byl Syrový zatčen a osvobozen. V roce 1948 opět zatčen a odsouzen za velezradu. Někdy v roce 1954-1955 zavolali generála Syrového do kanceláře na velitelství, kde mu náčelník věznice oznámil, že mu prezident Gottwald promíjí zbytek trestu a vyzval ho, aby to podepsal. On to odmítl a bachař ho odvedl zpět na oddělení. Ptal jsem se ho, jaké měl důvody k odmítnutí. Odpověděl: „To bych musel podepsat, že jsem se provinil proti republice.“ 3)

S Gustávem Husákem

Ale potkal jsem se i s Gustavem Husákem, který byl v podstatě odsouzen jako nacionální šovinista. Když přišel na ložnici, kde jsem byl i já, představil se a řekl, že dál zůstává komunistou, který je s námi, tzv. Protistátními zločinci, na jedné lodi a že nemusíme mít obavy, že by „bonzoval“. To také dodržel. Za to si však také od vedení věznice něco užil… Často jsme spolu debatovali naprosto otevřeně o všem možném, také o náboženství, víře, církvi a problémech s tím souvisejících. Jednou mi při takové debatě řekl: „Víš, Jardo, já si velmi vážím věřících lidí a přitom je opravdu lituju.“ Ptám se: „Proč?“ „Protože jsou to lidé, kteří byli podvedeni kněžími. Kdybych měl tu moc, dal bych je všechny zlikvidovat, protože jsou brzdou pokroku. Kde už mohlo dnes lidstvo být?!“ V těch slovech nebyla žádná nenávist a zloba. Byl přesvědčen, že by tak prospěl celému světu k jeho pokroku ve všech směrech.

Když jsem pracoval v meziskladu n.p. Agrostroj, přišel za mnou bachař, který nás „vítal“ při příjezdu, a nařídil mi, abych provedl inventuru skladu. Už jsem větřil, že tady něco nehraje. Protokol o provedené inventuře jsem vyhotovil dvakrát a dal oboje podepsat vedoucímu. Vedoucí si jeden protokol nechal, druhý jsem zanesl do svařovny, aby mi tam chlapi udělali z mosazného plechu schránku a vložili do ní protokol a někam dobře ukryli. Následující den si mě zavolal do kanceláře bachař (přezdívka: Hvízdavý Dán, vlastním jménem Eliáš) a oznámil, že mám ve skladu manko a že půjdu před soud. Chvíli jsme se dohadovali, mě to potom už naštvalo a začal jsem křičet jako on a řekl mu: „Dobře, já půjdu k soudu jako obžalovaný a vy jako svědek.“ On na to: „Hej, hej, to pôjdem.“ Pokračoval jsem: „Ale od soudu já jako svědek a vy jako obžalovaný.“ Začal křičet, co si to dovoluju, a ptal se: „Ako to?“ Já na to: „Vím moc dobře, co jste dělal za Slovenského štátu v Kremničce a ve Vápence jako člen Hlinkovy gardy.“ Potom začal něco křičet, celý se vzteky třásl, až mu spadly brýle z nosu a za chvíli brigadýrka z hlavy. Nakonec začal řvát: „Von, von!“ Druhý den ráno přišli tři bachaři, vyzvali mě, abych si sbalil své věci a šel s nimi. Měl jsem uprostřed věznice impozantní doprovod, aby se mi po cestě na samotku, kde jsem nakonec skončil, nic nestalo. Jeden bachař s pistolí na zadku šel vedle mě, druhý se psem za mnou a třetí se samopalem vedle něho. To byla ochrana, jakou neměl ani soudruh prezident – psa! Později jsem se dozvěděl, že to bylo pro můj tajný styk s kněžími a „posílání“ krabiček. Dokázat nic nemohli a tak mě prostě izolovali. V jednom měli smůlu – po několika dnech pobytu na samotce jsem dostal ode mě známého chodbaře Eucharistii. Pán se sám postaral…

Za několik měsíců mě odvedli na pracoviště zvané „konopa“. Tam jsem začínal opět drát peří, vyrábět konopná povřísla atd., jak dřív.

V té době jsme také dostávali z kněžského oddělení nedělní epištoly a evangelia. Bylo to téměř pravidelně každý týden. Dozvěděl jsem se, že otec Kajpr znal nazpaměť všechny kapitoly a verše nedělních čtení na celý rok (bylo to ještě před II. Vatikánským koncilem!). Kněží měli k dispozici Nový zákon, který jim někdo z muklů obstaral ze skladu nepovolených knih, uložených ve sklepě na velitelství. Jednou jsme si udělali na cele „orchestr“. Někteří zpívali, jiní ústy napodobovali různé hudební nástroje. Po několika dnech fungování „orchestru“ mě bachař odvedl na velitelství věznice. Tam jsem byl obviněn z protistátní činnosti a špionáže, kterou jsem měl provádět pod rouškou pěveckého kroužku… Ve věznici! Před soud jsem postaven nebyl, dostal jsem asi 14 dní korekci. Odvedli mě tam na Štědrý den, a tak jsem trávil Vánoce na tzv. nových samotkách. K vylepšení pobytu byl vždy dva dny půst, třetí den poloviční dávka stravy. Pravý důvod byl „ilegální styk s kněžským oddělením“.

Za nějaký měsíc po tom, co jsem dral peří, procházel bachař dílnami a vybíral nějaké mukly. Byl jsem mezi nimi i já. Vyzval nás, abychom ho následovali. Řekl jsem si: „Jardo, zase nějaký průšvih.“ Vyvedl nás na dvůr, kde už stáli dva uniformovaní z velitelství a jeden civil. Museli jsme se postavit do řady a ti tři pomalu procházeli kolem nás. Bylo to dvakrát nebo třikrát. Pokaždé ten civil ukázal na někoho a ten musel vystoupit z řady. Já byl také mezi nimi. Ptali se nás na jména a potom nás bachař odvedl zpátky na konopu. Druhý den ráno při nástupu do práce nás několik den před tím vybraných vyvolali a museli jsme jít zpět na ložnice. Potom jsme si museli sbalit věci. Za chvíli nás odvedli na jiné oddělení a oznámili nám, že budeme pracovat v EZ Bratislava (eletromontážní závody). Ještě na dvoře, kde jsme byli vybíráni, se mi zdál civil povědomý. Na pracovišti jsem se potom ujistil, že je to bývalý vyhozený vysokoškolák, ten který se mnou sloužil u PTP.

Během krátké doby jsem už zase dostával Eucharistii. K nedělním čtením jsem se však nemohl dostat. Pokračování v přísunu skript na cigaretových papírcích také nebylo. Abychom měli alespoň nedělní čtení, spojil jsem se přes další mukly, s tzv. „vonkajši“ (muklové s malými tresty, převážně s kriminálními delikty), kteří chodili pracovat také na velitelství (úklid a podobné práce), a i mimo věznici. Chtěl jsem od nich, aby mi přinesli ze sklepa velitelství Nový zákon. To se jim podařilo a já asi za 14 dní měl Nový zákon ve slovenštině na pracovišti na stole. To byla výhra! Moc jsem děkoval Pánu.4)

Jak se šířila "protistátní literatura" v leopoldovské věznici

Brzy se mi podařilo sehnat seznam nedělních čtení pocházejících od otce Kajpra (v té době už byl mrtev). Nový zákon jsem měl uložen ve výdejně nářadí a přípravků. Na dílně mi chlapi zhotovili přípravek na ukrytí knihy NZ. Udělali to tak bezvadně, že nebylo nikde vidět otvírání přípravku. Jen mně řekli, jak to otevírat. Při žádném filcungu na to nepřišli. A tak jsem každé pondělí opsal text z NZ z příslušné následující neděle. Hned po napsání jsem to předal jednomu muklovi, který to opsal a ještě mi to hned vrátil. Já jsem okamžitě text psaný mou rukou zničil. Mukl, který měl opis, pronesl text z dílny na oddělení a tam jej ještě jednou opsal a dal dalším dvěma dvakrát opsat a ti zase oba dál dalším dvěma. Text byl tak i dalšími opisován, až bylo dost rozmnožených textů. Během týdne se dostaly texty na všechna oddělení a občas i na nové samoty. Tak to běželo asi dva roky do amnestie v roce 1960. A zase se opakovala situace, kdy mě odvedli na samotky. Důvod: že jsem psal a rozmnožoval protistátní literaturu (Nový zákon!). Dokázat mi nemohli nic. Nový zákon také nenašli, ale byli přesvědčeni, že vše pochází ode mě. Děkoval jsem Bohu, že mi vnukl myšlenku: opiš, dej opsat a svůj originál znič. Několik textů během té doby se dostalo do rukou bonzáků a ti to odevzdávali bachařům. A byl to zase „Hvízdavý Dán“, který si na mě pochutnal… Samotky, izolace. Asi za dva měsíce jsem byl převeden na společnou světnici a tam jsem se od muklů dozvěděl, že byla udělena amnestie většině politických vězňů. Ještě před tím ke konci dubna se mi zdál sen, že se sestrou spolu hovoříme a sestra mi říká, že na 1. máje půjdeme spolu na procházku do lesa. Já jsem jí řekl, že až někdy po 9. květnu. Víc si nepamatuju. Domů jsem se opravdu dostal až po 9. květnu.
Podobný sen jsem měl už na konci války, kdy každou chvíli houkaly sirény, že je nálet. Když jsem opět usnul, zdálo se mi, že kolem našeho domu jedou německé tanky a motorky se „sajdkárou“ a že jeden voják střílí z kulometu na dům, kde jsme bydleli. Ráno jsem šel do školy, a když jsem otvíral domovní dveře, viděl jsem kolonu německých tanků a motorek. Na jedné jeden voják náhle otočil kulomet, namířil jej na mne, já rychle zavřel dveře domu a ve zlomku vteřiny padly výstřely. Dva náboje prostřelily domovní dveře, další se zaryly do domu…

Po návratu domů jsem pracoval na melioracích. Na počátku jsem dostal pokyn, abych kátroval písek. První dny jsem byl fyzicky schopen kátrovat asi 1-1,5 hodiny. Potom jsem se vysílením složil na zem, jak jsem byl zesláblý. Později jsem jezdil s pásovým traktorem s radlicí a naposled s bagrem. Podnik mě v té době poslal do kurzu pro buldozeristy a bagristy. Týden před závěrečnými zkouškami si mě ve vlaku, kterým jsem se vracel ze sušického hřbitova, vyzvedli zase soudruzi StB z Klatov. Následující den jsem se ocitl na známém místě ve vyšetřovačce StB v Plzni. Příkaz k vzetí do vazby psala přede mnou prokurátorka Brožová. Vzpomněl jsem si při tom na slova Hvízdavého Dána, která mi řekl při propouštění z leopoldovské věznice: „My dvaja sa raz opäť stretnem.“ A také se to splnilo v prosinci 1961 ve věznici v Leopoldově. Při jednom výslechu mně vyšetřovatel také řekl: „Kdyby nebylo Leopoldova a Klatov, tak jste tady nebyl.“ A tak jsem se opět s dalšími asi 5 až 8 mukly ocitl v péči soudruhů jednoho oddělení Ministerstva lásky. Měli starost, aby nám pracující lid – dělnická třída – neublížila jako protistátním zločincům a nepřátelům a dělnické třídy a my nebrzdili jejich cestu k lepším zítřkům na cestě k beztřídní společnosti, ústící do vytouženého ráje komunismu, kde už nebudou peníze a každý dostane všecko podle svých potřeb a zásluh.

V prosinci 1961 byl soud. Všichni jsme dostali paragraf podvracení (nebo rozvracení – nevím už) republiky a tresty od 1,5 do 5 let. Já dostal dva roky. Všichni jsme k tomu dostali odsedět zbytek původního trestu; nedodrželi jsme podmínky amnestie.

Po odsouzení jsem byl převezen zase do Leopoldova, dostal původní základní číslo. Dodnes si je pamatuju: 2132. Strávil jsem několik dnů před vánočními svátky i Vánoce ve vynikající společnosti muklů, kterých se amnestie z r. 1960 netýkala. 2. ledna 1962 jsem byl převezen do věznice ve Valdicích. Bylo to na žádost mé sestry, jejíž manžel byl po soudu převezen do valdické věznice. Zažádala o to na ministerstvu, aby nemusela jezdit s mou matkou zvlášť na návštěvu za mnou a zvlášť za manželem. Ve Valdicích jsem byl dán na celu v pevné věznici, baráky mimo „pevnou“ byl ztracený sen. Pracoval jsem v tzv. malé mačkárně skla ve druhém patře kostela. Vyráběl jsem tam na malém ručním lisu drobnou bižuterii ze skleněných tyčí (náušnice, náhrdelníky apod.).5)

Jak prostě proběhlo kněžské svěcení

Na malé mačkárně skla v kostele pracoval také jeden řeholník, který byl ubytován na vatikánu. Odtud každý den docházel do práce. S ním projednával eventuální mé svěcení Jaroslav Vrbenský. Měl o tom pohovořit s biskupem Korcem a kněžími, kteří mě znali ještě před prvním zatčením. Za nějaký čas jsem dostal vzkaz od biskupa Korce: až se naskytne vhodná příležitost k osobnímu setkání, že je ochoten po krátkém osobním pohovoru udělit mi svátost kněžství. V pátek 12.5.1962 přivedli bachaři všechny z vatikánu do pevné věznice a ubytovali se v prvním patře. Já jsem tam byl v cele v přízemí, odkud vedlo schodiště do patra. Ještě ten den jsem se při vycházce seznámil prostřednictvím známých kněží s biskupem Korcem. Celou vycházku jsme probírali různé věci související s eventuálním svěcením. Totéž se opakovalo při vycházce v sobotu. Ke konci vycházky mi řekl, že mě vysvětí. Dohodli jsme se, že v neděli nepůjdu pro oběd a on také ne. V době vydávání oběda jsem vběhnul po schodišti nahoru do patra. Tam již biskup čekal. Na chodbě už nikdo jiný nebyl. Já jsem poklekl, dal z hlavy čepici, biskup na mne vložil ruce a udělil svátost kněžství. Okamžitě jsem dal čepici na hlavu, rychle sešel do přízemí, vběhnul do cely a netrvalo to ani minutu a bachař přišel celu zamknout. V pondělí ráno stěhovali „vatikán“ zpět na barák, který v předchozích dnech dezinfikovali, protože byl plný štěnic.

Téhož dne šel na transport řeholník, který zprostředkoval kontakt na biskupa Korce. Já jsem ještě v témže týdnu byl převeden na nové pracoviště, tzv. Mechaniku. Byly to dílny Výzkumného ústavu ministerstva vnitra, kde se vyráběly magnetofony a odposlouchávací zařízení. Celé panely a magnetofony se instalovali v hotelích, kde byli ubytováni hlavně cizinci ze západu. V jednotlivých vybraných pokojích pak byla odposlouchávací zařízení napojená na magnetofony.

V mechanice jsem byl přidělen do kanceláře skladů materiálu, nástrojů a přípravků nářadí. Dostal jsem od svého vedoucího klíč od trezorové skříně a pečetidlo. Vždy na konci směny jsem musel skříň zamknout a zapečetit. Klíč i pečetidlo jsem stále měl u sebe. Když občas byl „filcunk“, nesměli bachaři v mé kanceláři otvírat zásuvky psacích stolů ani skříň. Jednou jeden bachař přišel do kanceláře a hned otevřel jednu zásuvku a začal tam přehrabávat dokumenty. Upozornil jsem ho, že to nesmí. Nedbal na to. Zvednul jsem telefon, abych o tom informoval svého vedoucího. Jak to bachař viděl, „vodprejsknul jak cukrář“.

Dostala se mi tam do ruky kniha „Křesťanský personalismus“. Tu jsem před odchodem z práce dával vždy do trezoru. Jednou, když jsem si v práci četl, přišel vedoucí, na něco se zeptal, a když viděl knížku, kterou čtu, ptal se, co to je. Ukázal jsem mu ji. On ji prolistoval a za chvíli řekl: „To je zajímavé. Mohl byste mi ji půjčit?“ Já zalapal překvapením po dechu. Půjčil jsem mu ji a on při odchodu z kanceláře říká. „Až si ji přečtu, zase vám jí vrátím.“ A také vrátil. V kriminále zakázaná literatura…
Když jsem se na novém pracovišti „zabydlel“, začal jsem „vyrábět“ víno pro „vatikán“, aby mohli kněží sloužit na baráku mši svatou. Sehnal jsem si čtyřlitrovou láhev od okurek. Kvasnou zátku na láhev mi udělali na pracovišti muklové v laboratoři. S několika mukly jsme objednali každý menší množství hrozinek. Muklovský nákupčí to objednal v kantýně a později přinesl. Hrozinky jsem do láhve naložil a nechal kvasit. Hotové víno potom putovalo do vatikánu v malých lahvičkách od léků. Láhev na kvašení jsem měl uschovanou v trezorové skříni. Jednou ji tam můj vedoucí objevil a ptal se, co to je. Řekl jsem mu na rovinu: „Vyrábím víno z hrozinek pro vatikán.“ On mi na to řekl. „Karl, Karl, vy mě jednou přivedete do kriminálu.“ Bez dalšího slova odešel.6)

Jak jel "protistátní živel" do zahraničí

Asi v roce 1971-2 jsem se v lednu přihlásil u Čedoku na několikadenní zájezd do Rumunska, kde mám příbuzné z matčiny strany. Šel jsem na pasové oddělení zažádat o doložku k občanskému průkazu. Za několik dní potom jsem dostal do léčebny poštou výzvu, abych se v určitý den dostavil na StB do Klatov. Vrchní sestře jsem oznámil, že mám předvolání na StB, a protože jde o úřední jednání, musí mi ten den započítat jako službu. Namítala, ale nakonec to udělala. Prvních asi šest týdnů jsem chodil k výslechům jedenkrát týdně. Potom už to bylo jednou za 2-3 týdny. To se táhlo až do začátku srpna. Když jsem přišel k prvnímu výslechu, zjistil jsem, že mě pozval můj kamarád z obecné školy (jak se mi při druhém příchodu z basy představil) – náčelník OS StB v Klatovech, soudruh Smolík, známý z padesátých let minulého století jako mlátička v Klatovské vyšetřovačce. Mlátil hlava nehlava. Výslech začal tím, že jsem měl v roce 1969 na skautském táboře vysílačku. Během těch několika měsíců se střídaly výhružky, mazání medu kolem pusy, nabídky ke spolupráci. Jednou se vytasil s nabídkou, že můžu dostat pas a jet do západního Německa, kde mám podle něho známé. To jsem odmítl. Věděl jsem totiž ze zkušeností druhých, že do západního Německa zcela určitě budu moci vyjet, také mi však bylo jasné, že až se budu vracet do Československa, uslyším od českých celníků: „Jste zbaven československého státního občanství a musíte se vrátit do Německa.“ Při jednom výslechu mi řekl, že prezident udělil nějakou amnestii, ale že se mě netýká v plném rozsahu. Řekl jsem mu, že o tom nic nevím a že si zajedu přímo za Gustou a zeptám se ho: „Jak to vlastně, Gusto, je?“ Ihned přešel na jiné téma. Když už to pozvání na StB trvalo přes půl roku, řekl jsem náčelníkovi Smolíkovi: „Když víte o mé trestné činnosti, tak teď hned zajděte za prokurátorem, který má kanceláře o poschodí níž, a nechte si vystavit příkaz k zadržení. Já si zatím odvezu auto domů do garáže, vezmu si tašku s kartáčkem na zuby, mýdlo a léky a okamžitě se vrátím. Nemusíte mít strach, že nepřijdu.“ Začal mít nějaké řeči a já na to: „Když nechcete zajít za prokurátorem vy, tak tam půjdu já a řeknu mu, že víte o mé trestné činnosti a že jste ji nenahlásil. To je paragraf neoznámení trestné činnosti, lidově řečeno – věděl, nepověděl. Za to jsou, myslím, až dva roky.“ Reakce byla nečekaná: „Zítra si dojděte na pasové oddělení a teď si vezměte věci a jděte,“ řekl Smolík znechuceně. A měl jsem pokoj. Do Rumunska jsem se zájezdem odjel a v Aradu se setkal se svým bratrancem.

Samozřejmě jsem byl stále sledován. Jednu dobu mě zpovzdálí sledovali pomocníci StB. Když jsem šel někdy něco si vyřizovat na druhý konec města, tak si mě pomocníci (většinou důchodci, kteří si takto přivydělávali) předávali ze čtvrtě do další. Jednou jsem se setkal v ulici na rohu náměstí v Klatovech se svým spolužákem z gymnázia. Zastavili jsme se před jednou výlohou a povídali. Najednou jsem zahlédl ve výkladním skle obraz jednoho důchodce, o kterém jsem věděl, že je spolupracovníkem StB. Otočil jsem se a řekl mu: „Pojďte blíž, ať lepší slyšíte, ať můžete přesně podat hlášení. Zase budete mít nějakou korunu navíc.“ Dědek se otočil a odkráčel.

V době, kdy jsem pracoval na dětské psychiatrii, jsem vystudoval za jeden rok čtyřletou zdravotní školu. Všechny zkoušky jsem absolvoval během jednoho roku, ale k maturitní zkoušce jsem byl připuštěn až další rok. Ředitelka zdravotní školy se bála, že bude nařčena z protekce, obzvláště – jak jsem se později dozvěděl – že nadržuje „protistátnímu živlu“.

V roce 1979 jsem přišel jako ošetřovatel do Psychiatrické léčebny v Praze – Bohnicích. Když jsem si podal žádost, byl jsem na pohovoru u ředitelky ústavu. Řekl jsem jí otevřeně, aby nečekala, že z předchozího pracoviště dostanu dobrý posudek. Na to mi řekla, že s takovými pracovníky má zkušenosti a že mě přijímá. Řekl jsem jí potom, že jsem byl odsouzen jako protistátní zločinec. Na to mi řekla: „To mě nezajímá. Trest jste si odpykal. Tím je všechno vyřízeno. Nikomu zde v léčebně nic takového neříkejte.“

Pracoval jsem na pavilonu 33. Byli tam pacienti dlouhodobě hospitalizovaní. Jednou za mnou přišel jeden pacient a říká: „Pane ošetřovateli, já vás musím zabít.“ Ptám se proč. A on mi odpověděl: „Vy se tady s námi trápíte a nezasloužíte si to, protože jste moc hodný. Vy si zasloužíte, abyste se měl dobře u Pána Boha.“ Tuto zkušenost mělo i několik dalších ošetřovatelů. Všichni jsme museli dávat pozor, aby se tomuto pacientovi nedostal do rukou nějaký ostrý nástroj. On to všechno myslel naprosto vážně.

Samozřejmě jsem i na tomto oddělení jsem měl „ochránce“ z řad pomocníků bezpečnosti. Jednou jsem měl při noční službě telefon. Volala mi kolem dvaadvacáté hodiny jedna moje známá. Ošetřovatel, který tehdy se mnou sloužil a který věděl, že nový staniční je pomocníkem VB, mu ráno před odchodem ze služby řekl, že mi v noci volala nějaká moje známá z Anglie. Staniční to hned hlásil. Za několik dní přišel do služby celý naštvaný. Dostal od příslušníků vynadáno, že „naletěl“. Neuvědomil si, že tehdy každý hovor ze zahraničí je sledován. Toho staničního jsem po roce 1990 potkal. Pozdravil mě, zastavil se a řekl jenom: „Nezlob se, já jsem musel.“ Co musel, to mi bylo jasné… 7)

Po roce 1989 mohl konečně P. Jaroslav pracovat jako kněz

V červenci 1990 jsem ukončil pracovní poměr v léčebně. 1. srpna jsem nastoupil do duchovní správy v Bechyni. V té době tam bylo mnoho rodin, jejichž muži sloužili na blízkém vojenském letišti. Samozřejmě byli také členy KSČ. Tedy z mého pohledu víc jak napůl komunistické město. Jednou si jedna paní – komunistka - stěžovala na Městském úřadu, že nemůže ráno spát, protože ji vždy probudí zvonění kostelních zvonů. Žádala, aby Městský úřad si pozval odborníky na měření hluku, a ti zjistili, že hluk měřený u oken stěžovatelky je hluboko pod normou, a proto nejsou nutná žádné opatření.

V roce 1991 jsem vyhlásil veřejnou sbírku na opravu střechy děkanského kostela sv. Matěje. S poštou jsem se domluvil, že dají do obálky se složenkami a průvodním dopisem do všech domácností v Bechyni. Asi za 14 dní jsem dostal dopis od jednoho komunisty, že rád přispěje, až z kostela udělám muzeum. Část dopisu jsem přečetl bez zveřejnění jména v kostele. Za dva dny přišli dva páni na faru. Jeden se představil jako předseda místní organizace KSČ, omluvil se za soudruha, který mi napsal dopis, a dal 300,- Kč na opravu kostela…

1. Ještě bych se měl zmínit o zvláštním druhu trestu v leopoldovské věznici.
V šancích kolem venkovní kamenné zdi pevnosti byly vykopány v zemi prostory bez oken. Co tam kdysi bývalo, to nevím. V tehdejší době sloužily tyto prostory jako zvlášť přísné korekce. V jednom rohu sláma, v druhém nádoba sloužící jako WC. V jedné stěně byl zbudován ocelový kruh. Samozřejmě ani žádné umělé osvětlení. Sem byli za trest přiváděni muklové, kterým musel kovář doslova přikovat na nohy nad kotníky široká ocelová pouta. Řetěz spojoval obě nohy. Od něho vedl další řetěz, kterým byl potom mukl připoután ke zdi kobky. Společnost takto odsouzenému muklovi tam dělali potkani. Téměř všichni muklové, když se vrátili zpět z této korekce, měli zhnisalé rány na nohou a mnozí z nich i ohryzané prsty na nich od potkanů. Já jsem to nezažil, jen jsem viděl důsledek řádění bachařů a potkanů.

2. Hlas člověka z „elitní“ společnosti
V roce 1955 nebo 1956 jsme na Štědrý večer seděli všichni na cele (bylo nás asi 20) kolem stolu s tím, že společně povečeříme. Všichni jsme povstali a pomodlili jsme se jak jedním hlasem modlitbu Otčenáš – katolíci, židé, evangelíci. Potom jsme začali jíst. Do této vánoční atmosféry se najednou ozval z reproduktoru hlas: „S okamžitou platnosťou zakazujem všetky relácie, ovácie a recepcie!“ Byl to známý hlas: Hvízdavý Dán, por. Eliáš.

Vysoké IQ
Jednou jsem se vrátil na celu po noční šichtě. Byl jsem tam s jedním nemocným muklem. Ostatní byli na ranní směně. Seděl jsem u stolu a nemocný mukl ležel na lůžku. Přišel bachař na kontrolu a zařval: „Čo robíte na lôžku?“ Dostal odpověď, že se vrátil z nemocnice, kde mu operovali žíly. Bachař vyšel ven, přivřel dveře a říká druhému bachaři: „Pozri sa! On nemá žily a žije!“

3. Slepá poslušnost nade vše
Jednu dobu jsem měl na starosti sklad materiálu, který byl umístěn daleko od dílen Agrostroje Pelhřimov. Proto tam musel být po celou směnu jeden bachař. Občas jsme se spolu bavili, a já se ho jednou zeptal, proč se chová tak slušně, když vím, že v začátku šedesátých let se choval k vězňům nelidsky, prostě hrozně. Odpověděl zcela klidně, že tehdy dostal rozkaz a nyní, že má rozkaz chovat se slušně. Já mu na to řekl: „Kdybyste zítra ráno přišel a dostal jste rozkaz zastřelit mě, co byste udělal?“ „Čo môžem robiť,“ zeptal se udiveně, „Musím vás zastreliť. Rozkaz je rozkaz.“

Doslov

Když jsem působil v bechyňské farnosti, měl jsem jednou ve škole pro 8. a 9. ročník základní školy přednášku o zvěrstvech páchaných komunisty v letech 1948-89. Po ukončení mého téměř hodinového vyprávění si jeden žák zamnul ruce a pravil: „Šéfe, to byl bezva thriller…“
Bez komentáře…8)

p._jaroslav_karl.txt · Poslední úprava: 10. 10. 2020 (20:09) (upraveno mimo DokuWiki)