(obec Plánice)

Vikariát Klatovy

Farnost Plánice (sloučená farnost Nicov)

• Kostel Narození Panny Marie
• Kaplička sv. Martina u Nicova směrem od Plánice (u silnice)

Farní ves se zde připomíná již ve 14. století na panství nepomuckého cisterciáckého kláštera.¹⁾

Zdejší poutní tradice je zřejmě také ze 14. století. Voda v nedaleké studánce prý měla zázračnou moc. Jedna slepá dívka si jí vymyla oči a prohlédla. Zázrak se stal na přímluvu Panny Marie, která se tady i zjevovala. K prameni pak přicházeli poutníci, pro které tady byl vystavěný kostelík. Ten však spolu se vsí zničili husité, ale později byl obnoven a do něj umístěna milostná soška Madony s Ježíškem, zvaná Panna Maria Nicovská. Soška pozdně gotické Madony je ze 16. století (v kostele je kopie, originál se nachází ve Vídni).

Ves už obnovena nebyla. Za třicetileté války byla původní svatyně silně poškozena, a proto se rozhodli noví majitelé panství Martinicové nahradit ji monumentálním chrámem, o jehož projekt požádali významného architekta vrcholného baroka Kiliána Ignáce Dienzenhofera. Stavba probíhala v letech 1717–1726 (podle jiných údajů 1720–1727) a kostel byl konsekrován 17. 9. 1730. Dienzenhofer zde použil podobné schéma jako u kostela sv. Jana Nepomuckého v Praze na Hradčanech.

Velmi složitý půdorys chrámu je dán vzájemným prolínáním kruhových a čtyřbokých těles, charakterizujícím tzv. dynamické (radikální) baroko. Loď je završena polygonální kupolí s tamburem, průčelí doplňuje dvojice hranolových věží, další dva čtvercové prostory jsou po stranách presbytáře. Završení chrámové lodi kupolí a perspektiva zdvojených lisén dodává vnitřnímu prostoru značný výškový efekt. Jedná se o kulturní památku.

U kostela je hřbitov s márnicí, postavenou zřejmě také podle Dienzenhoferova návrhu.

Lokalie r. 1786, farnost r. 1856. Matriky jsou vedeny od roku 1802.

Později vznikla u kostela jen malá osada, neobvykle administrativně rozdělená. V roce 1902 ji tvořil poplužní dvůr, fara a hospoda, patřící k městu Plánici, a dvoutřídní obecná škola, náležející do Zborov²⁾

Duchovní správci:

Jméno	Foto	Životopisná data	Působení
P. František Procházka		* 24. 3. 1919 v Třebíči, vysvěcen 30. dubna 1944 v Českých Budějovicích, + 2007	od 1. srpna 1969

Kostel v Nicově, 22. 8. 2012

Nicov 3)

Ze války nezjemňují lidské mravy, pochopí každý, kdo četl kterékoliv dějiny. I s válkami tak zvanými náboženskými nebylo jinak a nemohlo ani jinak býti, vždyť v krutém boji často stál proti sobě bratr s bratrem, syn s otcem, přítel proti příteli, a proto také Bůh nemohl býti více urážen, než když pod rouškou víry prolévala se lidská krev, ničeny byly úrodné lány, lidský majetek a svatyně. Pravda, máme doklady toho, že lid záhy vystřízlivěl a opět hledal útěchy v pravém náboženství, ale místy dál se pravý opak toho. Práce se mu znechutila, otrnul, ano i zesurověl, jak o tom podnes svědčí zaniklé vsi, které v bouřli- vých dobách vyhynuly, a zbořeniny chrámů, jež přece nebyly ničím nežli domem Božím…

Podobný osud stihl i chrám v Nicově, farní to vsi, která pouze půl hodiny jest vzdálena východním směrem od Plánice. Bylť tento kostel r. 1420 husity zbořen, při čemž zanikla i dědina, která až do této doby náležela klášteru nepomuckému. Mniši cisterciáci podle všeho zřídili tu i faru a do chrámu postavili na oltář uměle vyřezávanou sochu Panny Marie, kterou prý husité chtěli spáliti a rozsekati, avšak ač hodili ji do nejprudšího žáru, socha byla nalezena v popelu neporušená.

Tuto pověst uvádí i Trajer ve svém popisu budějovické diecése a jiní. Soška, v popelu později nalezená, byla prý uschována zbožným ctitelem mariánským neznámého jména a v pozdějším kostele zase na oltář postavena k úctě lidu.

Panna Maria Nicovská, 1947

Jiná pověst klade tuto zázračnou událost do doby před bitvou bělohorskou a připisuje tento zločin protestantskému hraběti Ondřeji ze Šternberka, pánu na Zelené Hoře a Plánici. Tento hrabě kázal prý ničiti v celém okolí všechny katolické kostely, a tak prý došlo i na Nicov. I tato druhá legenda vypravuje o tom, že mariánská soška zůstala neporušena, ale nepraví, co se s ní dále dělo. Jen to sděluje, že sluha, který tento pánův příkaz vyplnil a sochu v oheň hodil, ještě téhož dne zemřel. I hraběte postihl podobný trest, ježto zešílel jako jeho bratr Ferdinand, který prý pokus opakoval. Ano, o tomto posledním docela se vypravuje, že ve svém šílenství i svou matku zabil.

Která z těchto dvou legend více se blíží pravdě, těžko jest rozhodnouti. Jisto však jest, že po husitských válkách kostel byl opraven a že milostná socha v něm už stála. Tou dobou přidělen byl k Plánici, která tehdy skutečně náležela Šternberkům, o nichž však mnoho se nedovídáme mimo to, že r. 1613 v Nicově vystavěli kostel, strhnuvše asi starý, po válkách husitských jen chatrně opravený.

Ze i tento mnoho v třicetileté válce utrpěl, jest pochopitelno, neboť podobný osud stihl téměř všecky svatyně v celém kraji. Zato však zřetelnější zprávy máme o úctě milostné sochy, k níž lid po r. 1648 velice četně putoval, takže Nicov byl znám jako vynikající poutnické místo v celých Čechách.

Po roce 1680 dostala se Plánice s veškerým zbožím, tedy i s Nicovem, v držení pánů z Martinic, o jejichž úctě k Rodičce Boží vydává mnohá kniha nejlepší svědectví. Nelze se tudíž di- viti, pravíme-li, že právě za této doby pouti do Nicova zkvétaly ještě více, takže malý kostelík už nestačil. Proto tehdejší pán na Planici Bernard Adolf hrabě Martinic umínil si vystavěti velký a nádherný chrám na tomto poutním místě a úmysl svůj také vykonal, svěřiv zdělání plánů slavnému staviteli Kiliánu Dienzenhoferovi. Položení základního kamene dálo se r. 1719. Stavba trvala celých sedm let, načež pracováno bylo na vnitřní výzdobě ještě celý rok, takže kostel teprve dne 17. září r. 1730 mohl býti posvěcen tehdejším biskupem litoměřickým Janem Adamem hrabětem Vratislavem z Mitrovic ke cti a slávě Narození Panny Marie. Při této slavnosti přenesena byla i milostná socha do nového chrámu, načež pobožnost slavným „Te Deum„ byla ukončena.

Císař Josef II. při tak zvaném upravování far nařídil, aby při kostele bylo zřízeno místo lokalisty, kterážto lokalie byla povýšena r. 1856 na faru.

Nebude snad nemístné, sdělíme-li se svými čtenáři, že tento poutní chrám, až podnes dobře zachovalý, zbudován jest ve slohu tehdy obvyklé vlašské renaissance, v které - jak známo - Dienzenhoferové vynikali jako mistři. Co se zevnějšku týká, podobá se kostelu sv. Karla Boromejského ve Vídni jako vejce vejci. Má nádhernou přímo kopuli, překrásný portál a vpředu dvě souměrné věže, takže už zdaleka jej lze spatřiti, a to tím spíše, ježto stojí na malém chlumu s mírně se sklánějící strání.

Poutní kostel má čtyři vchody, 36 oken a dvě sakristie; mimo hlavni chór má též dvě oratoria.

Zvláště pěkně proveden jest hlavní oltář, na němž stoji milostná socha Matky Boží s Ježíškem na levé ruce, kdežto v pravé drží královské žezlo. Hlavy okrášleny jsou pěkně zdobenými korunkami.

Za tímto hlavním oltářem bylo uloženo i srdce zbožného zakladatele, který si tu přál býti pochován, avšak v poslední chvíli přání své změnil a dle tohoto byl pochován na Smečně, poblíže poutního místa Tuřan.

Zato však v hlavní lodi spatřujeme jinou hrobku, v níž byla pohřbena r. 1814 veliká ctitelka Matky Boží Nicovské, Maxmiliána hraběnka z Valisu, rozená z hrabat Schafgotšů.⁴⁾

U poutního kostela je menší kaple (49.3823978°N, 13.5005075°E):

Kaple u poutního kostela, 2003 5)

Kaple v Nicově nad pramenem (49°23'0.64 N, 13°29'39.0 E)6)

Kaplička u Nicova (22. 8. 2012) (49.3862219°N, 13.4877881°E)

Zobrazeno: 193 x