Nové Kostely

Název obce (Neukirchen) souvisí s výstavbou kostela svatého Mikuláše v první polovině 13. století, kdy dolní zastavěná část (Walching) dostala název Neukirchen, který je také poprvé doložen v roce 1301. Od poloviny 14. století rostl význam obce jako opevnění na česko-německé hranici. To souvisí s udělením tržních práv vévodou Albrechtem v roce 1377 a výstavbou obranných prvků. Kolem roku 1370 byla postavena dodnes zachovaná tržní věž, kostel získal podobu tzv. opevněného kostela a po roce 1377 byl k areálu přistavěn hrad - obranný zámek, sídlo kurfiřtské správy.

Barokní poutní kostel Narození Panny Marie leží v širokém údolí, které se táhne na východ od Hohenbogenu a na severu se rozšiřuje do dalšího údolí. Mohutná sedmipatrová věž s vyčnívající cibulí, typická pro tuto oblast, je vidět na kilometry daleko.
V mohutné lodi se nachází hlavní oltář (augsburské zlatnické dílo z let 1750-1752), dva boční oltáře, modlitební lavice s vyřezávanými rokokovými hřebínky a varhany (dar kurfiřtky Anny Marie).
Zvláštností této místnosti je, že není uzavřena obvyklým způsobem na východní straně u hlavního oltáře (tak tomu bylo původně), ale přes otevřený oltář zasahuje do klášterního kostela v zadní části.
V jedinečném dvojitém oltáři ve skleněné kopuli je uchovávána milostná soška Panny Marie s rozetnutou hlavou.
V zadní části kostela, tj. ve věži, je k vidění množství votivních svící a votivních tabulek.¹⁾

„V sobotu před sv. Martinem 1419…„

Milostná soška z poutního místa Neukirchen b. Hl. Blut, vyřezávaná postava Panny Marie, pochází podle běžné verze legendy z Loučima/Lautschim v Čechách, vzdáleného od Neukirchenu zhruba 20 kilometrů. Výroční datum 1419 je odvozeno od verze loučimské legendy. V „Notandum“ v „Liber memorabilium“ v Loučimě je v roce 1772 zaznamenáno, že zázračný obraz z Neukirchenu byl dříve uctíván v Loučimě. Stál v loučimském kostele, za husitských válek byl odstraněn a převezen do Neukirchenu: Paní Zuzana Haladová se spolu s několika dalšími lidmi vydala hledat vhodné místo. Dlouho hledali, až objevili starou dutou lípu na bavorské půdě, která se jim zdála vhodná jako úkryt. V sobotu před sv. Martinem r. 1419 se konala poslední bohoslužba před Matkou Boží

V polovině 15. století objevuje tuto Mariinu sochu v Neukirchenu jeden husita. Hodil ji do nedaleké studny, ale socha se vrátila na své místo. To se opakuje třikrát. Nakonec se husita pokusil dřevěnou sošku Panny Marie rozseknout šavlí. Sekl ji do hlavy, a z rány začala téct krev. Husita chce utéct, ale kůň se z místa nepohne. Kající se husita je nakonec obrácen.
„Zločinec“ (podobně jako soška) tedy pocházel také z Čech. Skutečnost, že byl husitou, je v uvedené legendě uvedena až později. Podle zprávy z roku 1590 to byl „bezbožný Beheim“ (Čech), v roce 1611 „ain Böham, wellicher sich im Marckht bezecht hat“ (Čech, který byl na trhu). V roce 1640 ho Roman Sigl popisuje jako „Kötzerische[n] gar vollgetrunckne[n] Böhamb“ (kacířský namol opilý Čech) a v Neukirchenském Mirakelbuchu (Knize zázraků) z roku 1671 je popsán obzvlášť expresivně: „ein gottloser Mensch, seiner Nation ein Böhamb, seines Irrthumbs ein Hussit, seiner Sitten ein Barbar und seiner Aigenschafften ein Bößwicht“ (bezbožník, pro svůj národ Čech, pro svůj omyl husita, pro své mravy barbar a pro své vlastnosti zlý. V roce 1751 bylo doplněno povolání a místo původu: „ein gewisser Baurs-Mann, gebürtig in Böheim, aus der Pfarr Ransperg von dem Dorff Wottawa, seines Irr-Glaubens ein Ketzerischer Hußit“ (jistý sedlák, narozený v Čechách, z farnosti Ransperg (Poběžovice) ve vesnici Wottawa (Otov), kacíř husita pro své bludné přesvědčení). O sto let později se ve Wottawě mluví o „vesnickém rychtáři“. Zranění způsobené seknutím šavlí a krvavý zázrak v Neukirchenu b. Hl. Blut se rychle staly známými a pouť byla od počátku velmi slavná.²⁾

Klášter v Neukirchenu beim Heiligen Blut slouží k podpoře pastorace a poutnictví. Bratři zde působí nepřetržitě od roku 1656 a přežili zde i sekularizaci v roce 1802, protože jejich klášter byl určen jako klášter vymírajících bratří - i z jiných větví -, které nebylo možné ani vyhnat, ani přesvědčit, aby přestoupili do jiného stavu.

V roce 1703, 100 let před sekularizací, sloužili františkáni jako záštita uprchlíkům a zároveň jako ochránci rakousko-českých dobyvatelů během války o španělské dědictví, v níž Bavorsko stálo na straně Francie.

Klášter dostal severní přístavbu, kde v letech 1723-1744 studovali filozofii vlastní mladší zaměstnanci řádu a mohli ji navštěvovat i ambiciózní mladí muži z okolí. Tehdejší „filosofie“ byla pravděpodobně logika a metafyzika, ale také mnohé z toho, co dnes tvoří učivo vyšších tříd gymnázia, a to v latině. Naproti tomu v letech 1745-1776 se mladí , již vysvěcení kněží, stále ještě vzdělávali v praktické teologii nebo teologické praxi; ve svatostánku měli rozsáhlou školu.

V klášteře, který byl v letech 1992-96 kompletně zrekonstruován, žili v roce 2005 čtyři řeholníci. Františkáni jsou totiž organizováni jinak než například benediktini, kteří mají zásadu „stabilitas loci“. Do kláštera se nevstupuje proto, aby se v něm zůstalo, ale přijímá se do řeholní provincie. Zvolený provinciál (provinční představený) spolu s provinční vládou rozděluje své bratry do jednotlivých filiálek (nebo je tam ponechává) podle potřeb jednotlivých klášterů a bratří, které má k dispozici. Františkáni v Bavorsku sice mají nové rekruty, ale je jich příliš málo na to, aby mohli uspokojit všechny požadavky. Bavorská františkánská provincie se tak v posledních letech musela vzdát velkých klášterů (Norimberk - sv. Ludvík, Ingolstadt, Bad Tölz).

V letech 2000-2003 byla severní budova, která se již několik desetiletí nepoužívá a v níž se kdysi nacházely studovny, přestavěna na „Přeshraniční poutní centrum a centrum setkávání“. Skupinám poutníků, zejména početným chodským poutím z druhé strany hranice, tak lze nabídnout střechu nad hlavou pro vlastní stravování a samotnou pouť lze zasadit do širšího rámce prostřednictvím dalších setkání zejména s mladými lidmi a mladými rodinami na seminářích a víkendových akcích. Františkáni věří, že tak mohou pokračovat ve své staleté přítomnosti na tomto místě a dát charismatu mariánského poutního místa na hranicích, které spojuje lidi, současný výraz. Je jasné, že tento nový úkol nemohou zvládnout sami, ale jen proto, že je v něm podporuje obyvatelstvo prostřednictvím správní rady a že místní a státní orgány v něm vidí iniciativu, kterou stojí za to pro Dům Evropy prosazovat. Františkáni jako duchovní otcové však chtějí být jeho součástí.

Neukirchen b. Hl. Blut je více než jiné františkánské kláštery v Bavorsku začleněn do života obyvatel Hohenbogenwinkelu. Jeden z bratří je pastoračně zodpovědný za farnost v Rittsteigu. Den co den se v našem klášterním kostele schází věřící společenství, aby slavilo eucharistii. Poskytují možnost přijmout svátost smíření (zpověď) a doplňují tak farní pastorační péči.

V minulosti se řeholníci živili potravinami získanými od lidí a výnosy z poměrně velké zahrady. Protože zahrada je pro jejich vlastní potřeby potřebná jen v malé míře, byla nedávno dána do služeb hlásání zájmu, který byl svatému Františkovi obzvlášť blízký: úctyhodná péče o stvoření. Rostou tam léčivé rostliny a rostliny, které se objevují už v Bibli - pokud se jim u nás daří. Po renovaci kláštera a severní budovy tak zde byl dokončen třetí velký úkol.³⁾



Zobrazeno: 64 x