Vikariát Sušice-Nepomuk

Farnost Hlavňovice

• Kaplička Panny Marie

V r. 1869–1890 osada obce Zámyšle v okr. Sušice, v r. 1900–1910 osada obce Zámyšl t. Zámyšle v okr. Sušice, v r. 1921–1950 osada obce Zámyšl v okr. Sušice, od r. 1961 část obce Hlavňovice v okr. Klatovy.

V roce 1982 zde žili 4 obyvatelé (KDČB), v roce 2001 zde žilo 7 obyvatel a bylo zde 6 domů (sčítání obyvatel, ČSÚ).

V obci je opravená kaplička Panny Marie.

Kaple před opravou (2003)1)

Oprava kaple 2005 ²⁾

Kaplička v Čeleticích 29. 7. 2012

Interiér kaple 29. 7. 2012

Nad Čeleticemi se v jednom skalním důlku stále udržuje maličká studánka.

Studánka nad Čeleticemi 29. 7. 2012

Před mnoha léty chodívala k studánce procesí. Lidé si ukazovali v kameni stopy šlépějí Panny Marie a dva důlky v kameni prý jsou vyklečeny od zbožných poutníků. Stejně jako ve Strašíně i tady voda pomáhala uzdravovat nemocné oči. Lidé poklekali, modlili se a cípky šátků namáčeli do léčivé vody. Lesními pobožnostmi poté uctívali Matku Boží. Dnes je studánka téměř zapomenuta, ale v roce 2012 se zde konalo procesí na svátek Panny Marie Klatovské.

Obnovený obrázek Panny Marie Klatovské

K Čeletické Panně Marii do konce války každým rokem z Javorné chodívalo procesí. Snad chodívala procesí i odjinud z hůrecké a zhůřské části Železnorudska. Po odsunu valné části německých obyvatel Šumavy a příchodu nových českých dosídlenců tradice poutí zanikla.

Křížek u studánky

Křížek při cestě ke studánce

Dřevěný kříž u studánky

V šumavských Čeleticích žili před dávnými léty dva chudí manželé.

Nenaříkali na svůj úděl, nebědovali. Vždycky dokázali tvrdou prací dobýt aspoň chléb náš vezdejší, aby ani oni, ani jejich tři kluci jako buci neměli hlad. Jen jedno jediné jim k spokojenosti chybělo. Tolik si přáli mít ještě jedno dítě, holčičku. Denně prosili Pannu Marii, až opravdu jejich vroucné modlitby vyslyšela.

Narodila se jim holčička. Štěstí, kterého se jim dostalo, však bylo zkaleno smutkem. Dívenka přicházela na svět těžce, a maminka její narození zaplatila dlouhou a těžkou nemocí. Sice se vyléčila, avšak zcela pozbyla zraku. Rodina se dlouho s postižením vyrovnávala. Všichni však byli stateční a pomáhali mamince, jak se jen dalo. S dojemnou péčí se kolem ní i sestřičky Marie kluci točili a neustále přikládali své dětské ruce k dílu.

Otec se trápil. Což není jeho hodné a milé manželce nikdy souzeno pohlédnout na nejmladší dítě? Nikdy neuvidět Mariiny krásné vlnité černé vlásky, které maminka zná jen z hlazení? Nikdy nepohlédnout zpříma do dívčiných tmavých hnědých srnčích očí? Nevidět, jak jednou bude odrůstat z dětských střevíčků a sukýnek v ztepilou krasavici? Jak moc se již nyní Marie podobá právě jí? Někdy přicházel až na zoufalé myšlenky. Dával si sám sobě vinu. Pak odbíhával z domova, aby byl chvíli sám, aby si v sobě srovnal myšlenky a hledal novou sílu k návratu a další každodenní práci a starostem. Objevil kousek za krajem lesa místo mezi skalisky, kde mu bylo kupodivu dobře a vždy se zklidnil.

Sedával tady a prostupovalo jej příjemné teplo. Do své smrti nikdy nezapomene na večer, kdy k teplu se náhle přidružilo podivné světlo. Přece už dávno nastal soumrak, pomyslil si pochybovačně. Les se prozářil fialovými paprsky, které přecházely v jasně, až ohnivě šarlatové a posléze v zlatisté.

Záplava světla osvěcovala svatozáří bílý obláček, z něhož náhle zaznělo: „Jdi domů a vykonej přání.“ Chalupník nebyl schopen jediného slova. Stál jako přimražen. Teprve když les se znovu ponořil do houstnoucího šera nadcházejícího večera, vydal se loudavě na cestu domů. Vidění mu stále nešlo z mysli. Ne, nebudu o ničem mluvit, řekl si. Ještě by mě možná považovali za blázna. Zjevení zůstane mým tajemstvím.

Na prahu chaloupky seděly způsobně jeden vedle druhého všechny čtyři jeho děti. Zrovna dojídaly zelňačku a přikusovaly krajíčky chleba. Sotva uviděly tatínka, odložily hrnečky a běžely mu naproti s novinou: „Tatínku, pojedeme na pouť?“ „A kampak? A kdo nás, barony z dřevěného zámku mechem slepovaného pozval na hostinu?“ zasmál se horlivosti dětí otec „Maminka nám říkala! Půjdeme do Klatov, až tam v létě bude pouť!“ nedaly se odbýt děti. V světnici maminka všechno potvrdila. Než nastal večer, přišla jí nečekaně zvláštní myšlenka. Co kdybychom všichni šli na klatovskou pouť?

„Pamatuješ, Václave, že to byla naše první společná pouť, když jsme se tenkrát na svátek svatého Jana Křtitele brali?“ připomněla manželovi. Možná čekala, že manžel bude mít námitky. Zanedlouho po klatovské pouti přece svatá Markéta hodí srp do žita a půjde se do žni. Sedláci budou mít plné ruce práce a jistě si ho zjednají na výpomoc. Oba nejstarší hoši by šli s ním. Povřísla už vázat dovedou a postaví ze snopů takové panáky, že je nerozhází ani sebevětší vítr! Překvapilo ji, že muž hned souhlasil.

Klatovské poutě nemohly děti dospat. Již o páté ráno vyrazili na dlouhou cestu. Chlapci se střídali ve vedení maminky a úzkostlivě jí radili s každým krokem. Občas největší pomohl tatínkovi, který musel vždycky kousek poponést Marušku. Maličkou občas zabolely nožičky. Stihli slavnou mši svatou i průvod městem. Maminka měla upřímnou radost, když chlapci říkali, že právě u nich se pan děkan zastavil a dal lidem požehnání. Z poutě si nesli něco drobných radostí. Maličká měla plnou pusinku velikého cukrového špalíku, kluci frkali na papírové frkačky a vzpomínali na pravý párek, jaký všem tatínek koupil k obědu a jaký ještě nikdy nejedli.

Maminka měla upřímnou radost, že tatínek splnil její přání a že nešetřil ani těžce našetřenými korunkami. Sám si koupil půllitr piva, mamince a dětem dobrou limonádu, oběma „svým ženským“, jak jim s úsměvem říkával, nové šátky a chlapcům pěkné letní čepice. Sám jako oko v hlavě opatroval dárek z pouti, určený však někomu jinému. Odběhl na chvíli od rodiny a zakoupil v sakristii obrázek Panny Marie Klatovské. Měl štěstí, poněvadž tam zrovna byl jeden mladičký usměvavý pan páter a obrázek požehnal a posvětil. Ihned po návratu domů se pustil v kůlně na dvorku do práce. Zhotovil destičku s rámečkem a opatrně hřebíčky a lištami připevnil obrázek. Ze dvou dřívek dovedně zhotovil nahoru stříšku. Druhý den nemohl dočkat večera, až obrázek pověsí tam, kde mu bylo řečeno „Jdi domů a vykonej přání“. V hlavě měl úplně jasno, kdo byl oním Zjevením…

Sotva obrázek připevnil na jednu mohutnou smrč, mezi stromy se mihl bílý obláček. Jak se blížil, zřetelněji dostával podobu lidské postavy. Ozval se ženský hlas: „Jdi domů a bude ti pomoženo.“ Nevěřícně stál. Tu se ozvalo: „Nevěříš ve mne? Pak se dobře podívej. Zde v kameni zůstanou otisky mých nohou. A v tvrdém kameni jen dotknutím svého prstu udělám důlek. Věř, a víra tvá společně s mým darem vám všem pomůže.“ Muž nečekal ani vteřinu. Padl na kolena a začal se modlit. Obláček pomalu mizel. Dnes nebyl provázen žádným svitem, jen tak se přiblížil, dostal lidskou podobu a zase se vzdálil. Po modlitbě muž vstal a přiblížil se ke kameni, na němž Zjevení stálo. Ani nechtěl věřit svým očím! V skále opravdu viděl zřetelné otisky malých nožek a z důlku, který zde nikdy nebyl, vyvěral slabý pramínek vody. Dál už nečekal.

Rozběhl se horempádem domů. Nic nedbal na houstnoucí tmu. Všechny děti a maminku vedl do lesa. O překot jim vyprávěl. Každý se u maličké studánečky naklonil a trošičku se napil. Maminka si ještě namočila cíp pouťového šátku, aby si čerstvou chladivou vodou osvěžila líce. „Cítím se jako znovuzrozená,“ pošeptala cestou zpět Václavovi. Ráno ji překvapil podivný jas. Už si dávno zvykla na temnotu, do níž snad je až do smrti odsouzena.

„Je to divné,“ svěřila se všem. „Jako kdyby se mi v hlavě něco trhalo a dovnitř mi pronikalo světlo!“ Ještě téhož dne navečer opět šli všichni k studánce. Pomohla její voda mamince? Pomohla. Den ode dne vždy ráno maminka měla více jasu, až jednoho dne, přesně ve svátek Nanebevzetí Panny Marie, zcela prohlédla.

Zázrak, nic jiného než zázrak, říkali si všichni lidé v okolí a upřímně rodině štěstí a přízeň Boží přáli. Maminka celý den v radosti proplakala. Vinula k sobě jedno dítě za druhým a nejvíce maličkou Marušku. Její podobu neznala, jen vlásky jí rozčesávala, hlavičku k sobě mohla přivinout a rukama laskat, jen podle hlasu ji poznávala. „A chlapci, jak vy jste vyrostli, vy jste praví mužští,“ s rozzářenýma očima hleděla na syny. Objala svého muže, aby mu poděkovala, že neztratil víru, doufal a ji k uzdravení dovedl. Mlčky si všimla, jak vytrpěnými starostmi a bolestmi prokvetly jeho vlasy stříbrem. Vždy svého Václava milovala, nyní ještě oddaněji a vroucněji. Poznávala sousedy, těšila se z kouzla vrcholícího léta. Dostalo se jí daru nad jiné cennějšího.

První zvědavci začali chodit ke skalkám a nedůvěřivě pohlíželi na studánku. Mohla by pomoci i jiným trpícím a nemocným? Studánka svou léčivou sílu a moc štědře rozdávala všem. Napřed z blízka, poté i z větší dáli přicházeli nemocní, aby svému zraku pomohli. Tady však neplatili jako u lékaře, nemuseli kupovat drahé medicíny v apatykách. Děkovalo se vroucí modlitbou a upřímnými slovy.

Léta míjela, přišly jiné, nové doby. Všelicos se změnilo. Jedno zůstalo. Dál v skalním důlku v lese u Čeletic je pramen Panny Marie Klatovské. Nevyschne ani v největších parnech a týdnech sucha. Trpělivě čeká na dobu, která přijde. Musí přijít. Lidé opět najdou pozapomenutou a málem ztracenou víru a opět pokleknou do dvou důlků, která u studánky vytlačila kolena tisíců předchůdců.³⁾

Zobrazeno: 73 x